Když se sousedé spojí: Příběh otce, který přišel o všechno

„Tati, proč nemůžeme jít domů?“ zeptala se mě Anička, když jsme stáli před ohořelou fasádou našeho paneláku na Vinohradech. Její bráška Matěj se mě držel za ruku tak pevně, až mě to bolelo. Všude kolem nás blikala modrá světla hasičů a ve vzduchu byl cítit štiplavý kouř. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi celý svět rozpadl pod nohama.

Byl jsem sám s dětmi už tři roky. Moje žena Jana zemřela na rakovinu a od té doby jsem se snažil být pro Aničku i Matěje vším – mámou, tátou, kamarádem i oporou. Ale na takovou situaci vás nic nepřipraví. Požár vznikl v noci od sousedů, kteří nechali zapnutou troubu. Oheň se rychle rozšířil a my jsme měli štěstí, že nás probudil kouřový alarm. Vyběhli jsme ven jen v pyžamech a já si dodnes pamatuji ten pocit bezmoci, když jsem sledoval, jak naše věci mizí v plamenech.

První noc jsme strávili u mojí maminky v Líšni. Bylo to stísněné, tři generace v malém bytě 2+1, ale aspoň jsme byli spolu. Jenže brzy mi došlo, že to není řešení. Děti byly zmatené, Anička začala koktat a Matěj se v noci budil s pláčem. Já jsem nemohl spát vůbec – pořád jsem přemýšlel, kde vezmu peníze na nový začátek.

Druhý den jsem šel na úřad žádat o pomoc. Paní za přepážkou byla milá, ale systém je neúprosný: „Pane Novotný, máme pořadník na obecní byty. Můžete zkusit azylový dům nebo ubytovnu.“ Jenže já chtěl pro děti něco lepšího než sdílený pokoj s cizími lidmi.

Když už jsem byl zoufalý, ozvala se mi sousedka paní Hrdličková. „Tomáši, slyšela jsem, co se stalo. Víte co? Přijďte k nám na oběd a něco vymyslíme.“ U ní doma seděli další sousedé – pan Dvořák z pátého patra, mladá slečna Petra a dokonce i paní správkyně. „Musíme Tomášovi pomoct,“ řekla paní Hrdličková rozhodně.

Začali organizovat sbírku – někdo přinesl oblečení pro děti, jiný nabídl starší notebook na domácí úkoly. Petra rozjela sbírku na Facebooku a během pár dní se ozvali lidé z celého Brna. Jeden pán nám půjčil svůj prázdný byt na Lesné na tři měsíce zdarma. „Mám ho po rodičích a stejně tam nikdo nebydlí,“ řekl mi skromně.

Když jsme se tam stěhovali, Anička poprvé po týdnu vykouzlila úsměv: „Tati, tady je to hezký! Můžu mít pokoj sama pro sebe?“ Matěj si hned zabral kout u okna a začal si stavět bunkr z dek.

Začal jsem chodit po brigádách – skládal jsem zboží v supermarketu, pomáhal na stavbě i rozvážel pizzu po večerech. Bylo to vyčerpávající, ale věděl jsem, že musím vydržet kvůli dětem. Každý večer jsem jim četl pohádky a snažil se tvářit statečně, i když jsem měl slzy na krajíčku.

Jednou večer mi zazvonil telefon. „Dobrý den, tady je paní Králová z městského úřadu. Máme pro vás nabídku – uvolnil se malý obecní byt na Staré Osadě. Pokud budete chtít, můžete se nastěhovat ještě před Vánoci.“

Nemohl jsem tomu uvěřit. Když jsem to řekl dětem, Anička mě objala kolem krku: „Tati, budeme mít zase domov?“

Stěhování bylo hektické – pomáhali nám sousedé i úplně cizí lidé. Pan Dvořák přivezl starou lednici, Petra nám koupila novou lampičku do dětského pokoje. První noc v novém bytě jsme seděli na zemi mezi krabicemi a jedli pizzu z krabice. Byli jsme šťastní.

Na Štědrý den jsme pozvali všechny, kdo nám pomohli. Bylo nás plný byt – smáli jsme se, zpívali koledy a já poprvé po dlouhé době cítil opravdovou vděčnost.

Dnes už je to rok od požáru. Děti chodí do nové školy a mají kamarády. Já mám stálou práci jako školník a konečně mám pocit, že jsme zase rodina.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Co by se stalo, kdybych tehdy neměl kolem sebe tolik dobrých lidí? Opravdu ještě umíme držet při sobě? Co byste dělali vy na mém místě?