Když se domov stane cizím: Vyznání jedné české matky
„Mami, prosím tě, vrať se domů až zítra. Táta má dneska návštěvu.“
Ta věta mi rezonuje v hlavě už několik měsíců. Stála jsem na nádraží v Ostravě, kufr v jedné ruce, v druhé telefon, a dívala se na šedé nebe. Po roce práce v Německu jsem se těšila na rodinu, na svůj byt, na vůni domácího chleba a smích svých synů. Ale místo toho mi nejmladší, Honza, šeptal do telefonu něco, co jsem tehdy ještě nedokázala pochopit.
„Jakou návštěvu?“ ptala jsem se zmateně.
„Prostě… kamarádku,“ zamumlal a rychle zavěsil.
Celou cestu tramvají domů jsem měla sevřený žaludek. V hlavě mi běžely všechny ty noci, kdy jsem v cizím městě myla nádobí v hotelové kuchyni, abych mohla klukům koupit nové boty a zaplatit jim školní výlet. Vzpomínala jsem na manžela Petra, jak mi sliboval, že všechno zvládneme. „Jen pár let, Alenko. Pak už budeme mít klid.“
Když jsem vešla do bytu, ucítila jsem cizí parfém. V obýváku seděla neznámá žena s Petrem. Smáli se spolu. Petr zrudl, když mě uviděl. „Aleno… tohle je Marcela. Pomáhá mi s účetnictvím.“
Marcela se usmála a natáhla ke mně ruku. „Dobrý den.“
Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním domě. Synové seděli v pokoji a dělali, že mě nevidí. Večer jsem se zavřela v ložnici a slyšela jejich tiché šepoty za dveřmi. Všechno bylo jinak. Cizí žena v mém křesle, můj muž s cizím smíchem, moji synové s cizími tajemstvími.
Další dny byly jako zlý sen. Petr byl odtažitý, Honza i starší Michal se mi vyhýbali pohledem. Když jsem se ptala, co se děje, odpovídali vyhýbavě. „Nic, mami. Všechno je v pohodě.“
Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi Petrem a Michalem.
„Proč jí to neřekneš? Stejně to ví!“
„Mlč! Má dost starostí! Nechci ji zničit!“
V tu chvíli mi došlo, že už nejsem součástí jejich života. Byla jsem jen někdo, kdo posílá peníze z ciziny.
Začala jsem hledat stopy. Našla jsem v šuplíku Petrový mobil a přečetla si zprávy od Marcely: „Dneska večer u tebe? Už se těším.“
Zhroutila jsem se na podlahu a brečela jako malá holka. Všechno to úsilí, všechny ty roky dřiny – k čemu to bylo? Abych přišla o rodinu?
Druhý den ráno jsem sbalila kufr a chtěla odejít. Honza mě zastavil ve dveřích.
„Mami… promiň. My jsme ti to nechtěli říct. Táta říkal, že tě to zničí.“
Objala jsem ho a oba jsme plakali.
Petr přišel až večer.
„Aleno, já… nevím, co říct. Nechtěl jsem ti ublížit. Bylo mi smutno. Ty jsi byla pořád pryč.“
„A já? Myslíš, že mně nebylo smutno? Myslíš, že mě nebolelo být bez vás?“ křičela jsem.
„Já už nevím, jak dál,“ řekl tiše.
Seděli jsme naproti sobě u kuchyňského stolu a mlčeli. Mezi námi ležely roky nevyřčených slov a obětí.
Začali jsme chodit k rodinnému terapeutovi. Bylo to těžké – otevřít staré rány, přiznat si chyby. Petr přiznal nevěru, kluci přiznali strach a pocit viny.
Já přiznala svou samotu.
Dnes už spolu nejsme. S Petrem jsme se rozvedli. Kluci zůstali u mě. Pracuji v Ostravě jako prodavačka v pekárně. Nemáme moc peněz, ale máme klid.
Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím o všech ženách, které musely odejít za prací do ciziny a nechaly doma kus svého srdce.
Stálo to všechno za to? Nebylo by lepší být chudší, ale spolu?
Co byste udělali vy na mém místě? Má vůbec smysl obětovat rodinu pro lepší život?