Když pravda bolí: Příběh o adopci, která změnila náš život

„Mami, proč mě nechali v tom domově?“ Tomášek se na mě díval těma velkýma, vystrašenýma očima a já cítila, jak mi srdce puká. Bylo to poprvé, co se mě na to zeptal nahlas. Seděli jsme spolu v jeho novém pokojíčku, kde ještě voněla barva a na stěnách visely obrázky, které jsme spolu vybírali. Petr stál ve dveřích, ruce v kapsách, a já viděla, jak se mu třesou prsty.

„To není tvoje vina, Tomášku. Někdy se dospělí rozhodují špatně,“ odpověděla jsem tiše a pohladila ho po vlasech. Ale v tu chvíli jsem už věděla, že něco není v pořádku. Od chvíle, kdy jsme si Tomáška přivezli z dětského domova v Brně, jsem měla pocit, že nám někdo neříká celou pravdu. Jeho složka byla tenčí než u ostatních dětí, chyběly tam důležité informace. Sociální pracovnice paní Novotná nám pořád opakovala, jaké máme štěstí, že jsme ho dostali tak rychle. Ale štěstí to nebylo – byla to past.

Začalo to nenápadně. Tomášek měl noční můry, ve kterých křičel cizí jména. Jednou v noci jsem ho slyšela volat: „Jitko! Kde jsi?“ Když jsem se ho ráno ptala, kdo je Jitka, rozplakal se a schoulil se do klubíčka. Petr mi řekl, ať to neřeším – děti z dětských domovů mají často trauma. Ale já jsem nemohla přestat přemýšlet.

Jednoho dne jsem šla do školy pro Tomáška dřív a slyšela jsem, jak se baví s kamarádem: „Moje maminka je Jitka. Říkala mi, že mě najde.“ Ztuhla jsem. V jeho papírech stálo, že je sirotek, že rodiče zemřeli při autonehodě. Proč by si to vymýšlel? Nebo nám někdo lhal?

Začala jsem pátrat. Nejprve jsem zavolala do dětského domova. Paní ředitelka byla nervózní a odmítla mi dát jakékoliv další informace. Prý je vše v pořádku. Ale já jsem cítila, že mi něco tají. Oslovila jsem známou z magistrátu, která mi potvrdila, že v posledních letech se kolem adopcí pohybují podivné praktiky. Některé děti mizí z evidence a objevují se v jiných krajích s novou identitou.

Jednu noc jsem nemohla spát. Seděla jsem u počítače a hledala na internetu jméno Jitka a příjmení, které Tomášek občas šeptal ze spaní – Dvořáková. Našla jsem článek o ženě z Vyškova, která už rok hledá svého syna Tomáška. Fotka byla rozmazaná, ale ty oči… Byly to jeho oči.

Ráno jsem to řekla Petrovi. „Musíme to nahlásit policii,“ trvala jsem na svém. On se na mě podíval, jako bych se zbláznila. „Jano, co když nám Tomáška vezmou? Co když ho vrátí někam, kde mu bude hůř?“ Ale já věděla, že nemůžu žít s tím, že jsme součástí něčeho špatného.

Šli jsme na policii. Vyšetřovatelka paní Kovářová byla překvapivě vstřícná. Vyslechla nás a slíbila, že to prověří. O týden později nás pozvali na výslech. Ukázalo se, že Tomášek byl opravdu odebrán matce Jitce Dvořákové na základě falešného udání o zanedbávání péče. Někdo z úředníků byl zapletený do sítě lidí, kteří děti „přesouvali“ do nových rodin za úplatu.

Byla jsem v šoku. Petr se mnou týden nemluvil – měl pocit zrady. Já jsem ale věděla, že musím Jitku najít. Zavolala jsem jí. Když mi poprvé zvedla telefon a slyšela jsem její zlomený hlas: „Vy jste s Tomáškem? Je v pořádku?“ – rozplakala jsem se.

Setkaly jsme se v kavárně v Brně. Jitka byla vyčerpaná, ale odhodlaná bojovat za svého syna. „Nikdy jsem ho neopustila,“ šeptala mi přes slzy. „Všechno mi vzali.“

Začal boj o Tomáška. Soudy, výslechy, novináři před domem. Lidé v našem městě si šeptali – jedni nás litovali, druzí nás odsuzovali. Petr mi vyčítal, že jsem rozbila naši rodinu kvůli cizímu dítěti. Ale já věděla, že pravda je důležitější než pohodlí.

Nakonec soud rozhodl – Tomášek se vrátí k matce Jitce. Bylo to nejtěžší loučení mého života. Držela jsem ho v náručí a on plakal: „Mami, nechci pryč.“ Slíbila jsem mu, že ho nikdy neopustím a že budu vždycky jeho druhá máma.

Dnes je to rok od té doby. S Jitkou jsme v kontaktu, občas se vídáme na hřišti nebo na zmrzlině. Tomášek je šťastný – a já vím, že jsem udělala správnou věc.

Ale někdy v noci přemýšlím: Kolik dalších dětí je uvězněných v systému? Kolik rodičů nikdy nedostane druhou šanci? A co bych udělala jinak, kdybych věděla pravdu od začátku?

Co byste udělali vy? Mlčeli byste kvůli vlastnímu štěstí – nebo byste bojovali za pravdu i za cenu bolesti?