Když nemoc mé dcery odhalila pravdu: Příběh otce, který musel začít znovu

„Tati, proč máma nepřišla?“ Anička ležela na nemocniční posteli, bledá a slabá, s očima plnýma strachu. Venku pršelo a kapky bubnovaly do oken Fakultní nemocnice v Brně. Stál jsem u její postele, v ruce svíral její malou dlaň a v hlavě mi hučelo. Věděl jsem, že Jana dnes měla přijít. Slíbila to. Ale už třetí den se neozvala. Telefon byl vypnutý, doma nebyla, kolegyně v práci ji neviděly.

„Určitě brzy přijde, Aničko,“ zalhal jsem a cítil, jak se mi svírá hrdlo. V duchu jsem si opakoval: Musíš být silný. Kvůli ní.

Před týdnem nám lékař oznámil diagnózu – akutní leukémie. Svět se mi zhroutil během jediné minuty. Anička byla vždycky veselá, zdravá holčička. Najednou měla před sebou měsíce chemoterapie a já jsem měl být ten, kdo ji podrží. Jenže Jana… Jana byla pryč.

První dny jsem to zvládal. Volal jsem na policii, rozesílal zprávy přátelům, obcházel místa, kam mohla jít. Nikdo nic nevěděl. Všichni mě litovali, ale nikdo mi nepomohl najít odpověď na otázku: Proč odešla právě teď?

Jednoho večera, když Anička konečně usnula po dávce morfinu, jsem seděl v nemocniční kuchyňce s hrnkem kávy a hlavou v dlaních. Přisedla si ke mně sestra Eva. „Martine… nechci být necitlivá, ale někdy lidi prostě utečou před tím, co nezvládnou. Možná se bojí víc než my.“

„Ale proč teď? Proč nás nechala samotné?“ vyhrkl jsem zoufale.

Eva jen pokrčila rameny. „Možná má důvod, který neznáš.“

O pár dní později přišel lékař s další zprávou: „Pane Nováku, potřebujeme udělat genetické testy kvůli vhodnosti dárcovství kostní dřeně.“ Souhlasil jsem bez váhání. Vždyť jsem její otec! Jenže výsledky mě srazily na kolena.

„Martine… je mi to líto,“ řekl mi doktor Šimek tiše na chodbě. „Podle výsledků testů nejste biologickým otcem Aničky.“

V tu chvíli se mi zatočila hlava. Všechno kolem mě ztichlo. Jen déšť za oknem dál bubnoval do skla.

„To není možné… vždyť… vždyť je moje…“ koktal jsem.

„Vím, že je to šok. Ale potřebujeme najít biologického otce kvůli léčbě.“

Odešel jsem jako tělo bez duše zpátky k Aničce. Dívala se na mě těma svýma velkýma očima a šeptla: „Tati, budeš tu se mnou?“

„Vždycky,“ zašeptal jsem zpátky a poprvé v životě si nebyl jistý vůbec ničím.

Následující týdny byly peklo. Policie stále nenašla Janu. Já musel vysvětlovat sociální pracovnici i lékařům, proč nemůžeme kontaktovat biologického otce – protože jsem o něm nic nevěděl! Všichni kolem mě šeptali a dívali se na mě s lítostí nebo podezřením.

Moje matka mě prosila: „Martine, vrať se k nám do Tišnova aspoň na chvíli! Nemůžeš být na všechno sám.“ Ale já nemohl opustit Aničku ani na minutu.

Jednou v noci jsem seděl u její postele a ona najednou otevřela oči: „Tati… ty mě už nebudeš mít rád?“

Zlomilo mi to srdce. „Aničko, ty jsi moje holčička. Navždycky.“

Ale v hlavě mi běžely otázky: Kdo je její skutečný otec? Proč mi Jana nikdy nic neřekla? Byla celých těch patnáct let naše rodina jen iluze?

Začal jsem pátrat v Janiných věcech doma. Našel jsem staré dopisy od muže jménem Petr – bývalý spolužák z gymplu. V jednom psala: „Nikdy nezapomenu na tu noc pod Petrovem…“ Srdce mi bušilo až v krku.

Rozhodl jsem se Petra najít. Po týdnech hledání jsem stál před jeho bytem v Židenicích. Otevřel mi vysoký muž s unavenýma očima.

„Jste Petr Dvořák?“ zeptal jsem se.

„Ano… kdo jste vy?“

„Jsem Martin Novák… manžel Jany Novákové.“

Petr zbledl. Pozval mě dál a já mu všechno řekl – o Aničce, o Janině zmizení i o výsledcích testů.

Petr mlčel dlouho. Pak jen zašeptal: „Já… já o ničem nevěděl.“

Dohodli jsme se na testech a Petr souhlasil s dárcovstvím kostní dřeně pro Aničku. Když jsme spolu seděli v nemocniční čekárně, řekl mi: „Martine… já nikdy nebudu její táta tak jako ty.“

Anička přežila první fázi léčby díky Petrově pomoci. Jana se nikdy nenašla – policie později zjistila, že odjela do zahraničí a nechala za sebou jen dopis na rozloučenou, kde psala o strachu a pocitu viny.

Zůstal jsem sám s Aničkou a novou pravdou o našem životě. Bylo to těžké – každý den bojovat s vlastními pochybnostmi i pohledy okolí. Ale když mě Anička obejme a řekne „tati“, vím, že krev není všechno.

Někdy v noci přemýšlím: Co je vlastně rodina? Je to krev? Nebo láska a odvaha zůstat i tehdy, když všechno ostatní selže?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že bych měl Aničce říct celou pravdu? Nebo stačí být prostě tátou?