Když nemoc dcery odhalila tajemství: Příběh českého otce, který musel začít znovu

„Tati, maminka není doma…“ Z telefonu se ozýval slabý hlas mé dcery Aničky. Bylo jí tehdy třináct a já v tu chvíli cítil, jak mi srdce padá až do žaludku. Bylo pondělí ráno, venku pršelo a já seděl v kanceláři v centru Prahy, když mi tenhle hovor obrátil život naruby.

„Jak to myslíš, že není doma? Vždyť měla být s tebou!“ vyhrkl jsem a už jsem si balil věci do tašky. Anička plakala. „Ráno jsem ji hledala, ale v ložnici nebyla. Nezvedá telefon…“

Běžel jsem domů a hlavou mi vířily myšlenky. Moje žena Jana byla poslední týdny zvláštní – unavená, podrážděná, často odcházela na dlouhé procházky. Ale nikdy by neopustila Aničku. Nebo ano?

Doma mě čekala tichá domácnost. Jana opravdu zmizela. Její věci byly pryč, na stole ležel jen lístek: „Omlouvám se. Musím odejít.“ Nic víc. Žádné vysvětlení. Jen prázdno a ticho, které se rozléhalo bytem jako ozvěna.

První dny byly peklo. Anička se uzavřela do sebe, odmítala jíst, nechodila do školy. Já jsem nevěděl, co dělat dřív – hledat Janu, uklidňovat Aničku nebo se snažit udržet práci. Každý večer jsem seděl na posteli a ptal se sám sebe: „Co jsem udělal špatně?“

Pak přišla další rána. Anička začala mít bolesti břicha, zvracela a byla bledá jako stěna. Doktorka nás poslala na vyšetření do Motola. Seděli jsme v čekárně a já držel Aničku za ruku, zatímco ona tiše šeptala: „Tati, co když umřu?“

„To se nestane,“ lhal jsem jí i sobě. Ale když nám lékařka oznámila podezření na autoimunitní onemocnění, svět se mi rozpadl pod rukama.

V nemocnici jsme byli skoro měsíc. Každý den jsem seděl u její postele, četl jí pohádky a snažil se být silný. Ale v noci jsem brečel do polštáře jako malý kluk. Jana se neozvala. Ani jednou.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice. „Pane Novotný, potřebujeme si s vámi promluvit.“ Vzala mě stranou a položila otázku, která mi vyrazila dech: „Jste si jistý, že jste biologickým otcem Aničky?“

Zamrazilo mě. „Samozřejmě! Proč se ptáte?“

„Máme tu některé výsledky z genetických testů…“ pokračovala opatrně. „Vypadá to, že Anička má jinou krevní skupinu než vy.“

Zůstal jsem stát jako opařený. V hlavě mi běžely vzpomínky – první slova, první krůčky, společné výlety na Sázavu… A teď mi někdo říká, že možná nejsem její otec?

Večer jsem seděl u Aničky a díval se na ni jinýma očima. Byla to pořád moje holčička? Nebo cizí dítě? Srdce mi bušilo strachy i vztekem.

Když se Anička zeptala: „Tati, proč jsi tak smutný?“, nevěděl jsem, co odpovědět.

Dny plynuly a já čekal na další výsledky testů. Jana stále nikde. Začal jsem ji nenávidět – za to, že mě opustila, za to, že mi lhala, za to, že mě nechala samotného s nemocnou dcerou.

Jednoho večera mi zazvonil telefon. Jana. Po týdnech ticha.

„Ahoj,“ řekla tiše.

„Jak jsi mohla? Jak jsi mohla odejít? Jak jsi mi mohla lhát?“ křičel jsem do sluchátka.

„Promiň… Já už to nemohla vydržet. Všechno se to na mě sesypalo… Anička není tvoje dcera.“

Bylo to venku. Pravda, kterou jsem tušil a zároveň odmítal přijmout.

„Kdo je její otec?“ zeptal jsem se zlomeně.

„Petr… Byl to jen jeden večer… Pak už nikdy… Ale ty jsi byl vždycky její táta.“

Zavěsil jsem a rozbrečel se jako nikdy předtím.

Následující týdny byly nejhorší v mém životě. Musel jsem si přiznat pravdu – Anička není moje krev. Ale byla moje dcera? Co znamená být otcem?

Jednou v noci jsem seděl u její postele a díval se na ni, jak spí. Najednou otevřela oči a zašeptala: „Tati, mám tě ráda.“

V tu chvíli jsem pochopil – krev není všechno. Láska je víc.

Začal jsem znovu stavět náš život na troskách důvěry a jistot. Bylo to těžké – musel jsem odpouštět Janě i sobě. Musel jsem přijmout Aničku takovou, jaká je – moje dcera v srdci, i když ne v genech.

Dnes je Anička zdravější a silnější než kdy dřív. Jana žije sama a občas nám píše. Já jsem pořád jejím tátou – možná víc než kdy dřív.

Někdy v noci přemýšlím: Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit takové lži? A co vlastně znamená být rodičem?