Když láska spoutává: Útěk z vlastního domova
„Kam si myslíš, že jdeš? Vždyť je půlnoc!“ křičel na mě Petr, když jsem v předsíni tiše balila tašku. Jeho hlas se rozléhal celým bytem, až se z ložnice ozvalo rozespalé bručení jeho matky. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že to musí slyšet i sousedi. Ale já už nemohla dál. Už ne.
Všechno začalo tak nenápadně. Když jsme se s Petrem brali, byla jsem přesvědčená, že mě čeká krásný život. On byl pozorný, vtipný, ochotný. Jenže pak jsme se nastěhovali do jeho bytu na Jižním Městě a s námi tam zůstala i jeho matka, paní Novotná. Prý jen na pár měsíců, než si najde něco vlastního. Uběhly roky a ona tam byla pořád.
Ze začátku jsem si říkala, že je to jen otázka času. Ale brzy jsem zjistila, že v tom bytě nejsem vítaná. „Tohle jsi zase neumyla pořádně,“ říkala mi paní Novotná pokaždé, když jsem utírala prach. „Můj syn má rád svíčkovou jinak,“ opravovala mě u stolu. Petr se nikdy nezastal mě, vždycky jen mávl rukou: „Neřeš to, mamka to myslí dobře.“
Jenže ona to nemyslela dobře. Každý den jsem cítila, jak se kolem mě stahuje smyčka. Začala jsem se vyhýbat domovu, zůstávala jsem déle v práci v knihovně na Vinohradech, kde jsem aspoň na chvíli mohla být sama sebou. Ale i tam mi Petr volal: „Kdy přijdeš? Mamka čeká na večeři.“
Jednou večer jsem přišla domů později a našla je oba sedět v kuchyni. „Kde jsi byla?“ zeptal se Petr ostře. „V práci,“ odpověděla jsem unaveně. „To ti máme věřit?“ přidala se jeho matka s úšklebkem. Tenkrát jsem poprvé pocítila opravdový strach.
Začaly hádky. Petr byl čím dál podrážděnější, často pil pivo a večer křičel kvůli maličkostem. Paní Novotná mě sledovala pohledem dravce a šeptala mi do ucha jedovaté poznámky: „Nikdy nebudeš dost dobrá pro mého syna.“ Přestala jsem spát. Každou noc jsem ležela v posteli a přemýšlela, kde se stala chyba.
Jednoho dne mi kolegyně Jana řekla: „Vypadáš hrozně unaveně. Děje se něco doma?“ Rozplakala jsem se přímo mezi regály s knihami. Jana mě objala a šeptala: „Musíš myslet i na sebe.“ Ale jak? Vždyť Petr byl moje rodina, slíbila jsem mu věrnost v dobrém i zlém.
Pak přišel ten večer. Petr přišel domů opilý a začal na mě řvát kvůli rozbitému hrníčku. Paní Novotná stála za ním a přitakávala: „Vidíš? Ani nádobí neumíš pořádně umýt.“ Najednou jsem měla pocit, že se dusím. Vběhla jsem do ložnice, popadla batoh a začala do něj házet pár věcí.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ křičel Petr znovu, když mě uviděl v předsíni s taškou v ruce.
„Pryč,“ zašeptala jsem a ani nevím, kde jsem vzala tu odvahu. „Už to dál nevydržím.“ Paní Novotná se rozesmála: „Stejně se vrátíš! Nikdo tě nebude chtít!“
Zabouchla jsem za sebou dveře a běžela po schodech dolů. Venku pršelo a já neměla kam jít. Mobil v kapse vibroval – Petr volal znovu a znovu. Nezvedla jsem to.
Celou noc jsem bloudila Prahou. Nakonec jsem skončila u Jany na Žižkově. Otevřela mi dveře a beze slova mě objala. Poprvé po letech jsem mohla brečet bez výčitek.
Ráno bylo všechno jiné. Jana mi uvařila čaj a řekla: „Musíš si najít vlastní cestu.“ Ale já měla strach – co když opravdu nikoho nezajímám? Co když už nejsem schopná být sama?
Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové. První návštěva byla hrozná – cítila jsem se jako selhání. Ale paní Dvořáková jen tiše poslouchala a pak řekla: „Tohle není vaše vina.“ Poprvé někdo vyslovil nahlas to, co jsem si nikdy nedovolila připustit.
Petr mi psal dlouhé zprávy – nejdřív výčitky, pak prosby o návrat, nakonec výhrůžky: „Jestli se nevrátíš, všechno řeknu tvé rodině!“ Moji rodiče z Moravy byli zdrcení: „Proč jsi nám nic neřekla?“ ptala se máma do telefonu se slzami v hlase.
Nevěděla jsem, co odpovědět. Styděla jsem se za to, že jsem dovolila někomu ovládat můj život tak dlouho.
Dny plynuly pomalu. Hledala jsem si podnájem, chodila do práce a snažila se znovu najít samu sebe. Každý večer mě ale přepadl strach – co když Petr přijde? Co když měla jeho matka pravdu?
Jednou večer mi Jana řekla: „Musíš si odpustit.“ Seděla jsem u okna a dívala se na světla Prahy. „Ale jak?“ zeptala jsem se zoufale.
„Tím, že začneš žít pro sebe,“ odpověděla tiše.
Dnes už bydlím sama v malém bytě na Smíchově. Není to jednoduché – někdy mám pocit, že selhávám ve všem, co dělám. Ale když ráno vstanu a udělám si kávu jen pro sebe, cítím poprvé po letech klid.
Někdy přemýšlím: Byla to opravdu láska, nebo jen zvyk a strach ze samoty? A kolik žen kolem nás žije ve stejném tichém vězení jako já? Co byste udělali vy na mém místě?