Když dcera mého druhého manžela překročila hranici, musela jsem ji požádat, aby odešla
„Tohle už dál nejde, Anno!“ křičela jsem, zatímco jsem se snažila udržet slzy na uzdě. Stála jsem v kuchyni našeho domu v Praze, který jsem zdědila po babičce, a dívala se na svou nevlastní dceru, která se tvářila naprosto lhostejně. „Nemůžeš si jen tak dělat, co chceš, a očekávat, že to budu tolerovat.“
Anna, dcera mého druhého manžela Karla, se k nám nastěhovala před třemi měsíci. Karel a já jsme se vzali před rokem po mém rozvodu s Vilémem. S Vilémem jsme měli syna Tomáše, který zůstal se mnou. Naše manželství skončilo poté, co se k nám nastěhovala jeho matka a začala zasahovat do našeho života. Myslela jsem si, že s Karlem to bude jiné. Ale když Anna přišla do našeho života, všechno se změnilo.
Anna byla krásná mladá žena, ale její chování bylo neúnosné. Neustále se hádala s Tomášem a ignorovala jakákoli pravidla, která jsme se s Karlem snažili nastavit. Dnes ráno jsem zjistila, že vzala peníze z mé peněženky bez dovolení. To byla poslední kapka.
„Mami, prosím, uklidni se,“ ozval se Tomáš z obývacího pokoje. „Možná bychom si o tom mohli promluvit klidněji.“
„Ne, Tomáši,“ odpověděla jsem pevně. „Tady nejde jen o peníze. Jde o respekt a důvěru. A já už nemůžu dál žít v domě, kde tohle chybí.“
Karel vešel do kuchyně a podíval se na mě s výrazem plným obav. „Co se děje?“ zeptal se.
„Anna vzala peníze z mé peněženky,“ řekla jsem mu přímo.
Karel se otočil k Anně. „Je to pravda?“
Anna pokrčila rameny a odvrátila pohled. „Potřebovala jsem je,“ zamumlala.
„To není omluva,“ řekl Karel tiše, ale rozhodně. „Musíš respektovat pravidla tohoto domu.“
„Pravidla?“ vyprskla Anna. „Tady žádná pravidla nejsou! Každý si dělá, co chce!“
„To není pravda,“ odpověděl Karel klidně. „A pokud to tak vidíš, možná bys měla zvážit, jestli je pro tebe nejlepší zůstat tady.“
Anna na něj zírala s otevřenými ústy. „Ty mě vyhazuješ?“
„Nechci tě vyhazovat,“ řekl Karel smutně. „Ale pokud nejsi ochotná respektovat nás a naše pravidla, možná by bylo lepší, kdybys našla jiné místo k životu.“
Bylo mi těžko u srdce, když jsem viděla bolest v Karlových očích. Milovala jsem ho a věděla jsem, jak těžké pro něj bylo postavit se své dceři.
Anna se otočila na patě a vyběhla z místnosti. Slyšela jsem, jak práskla dveřmi svého pokoje.
Karel si povzdechl a posadil se ke stolu. „Nevím, co mám dělat,“ přiznal.
Sedla jsem si vedle něj a vzala ho za ruku. „Musíme být silní,“ řekla jsem mu tiše. „Pro nás oba i pro Tomáše.“
Následující dny byly napjaté. Anna většinu času trávila ve svém pokoji a vyhýbala se nám všem. Karel byl skleslý a já se snažila udržet domácnost pohromadě.
Jednoho večera jsem slyšela klepání na dveře svého pokoje. Byla to Anna.
„Můžu dovnitř?“ zeptala se tiše.
Přikývla jsem a ona vstoupila dovnitř.
„Chci se omluvit,“ začala nesměle. „Vím, že jsem udělala chybu a že jsem vám všem ublížila.“
Podívala jsem se na ni a viděla upřímnost v jejích očích.
„Děkuji ti za omluvu,“ řekla jsem jí jemně. „Ale musíš pochopit, že důvěra je něco, co se buduje dlouho a snadno ztrácí.“
Anna přikývla a vypadala sklesle.
„Chci to napravit,“ řekla rozhodně.
Bylo to poprvé, co jsem viděla Annu tak odhodlanou změnit svůj přístup.
„Dobře,“ odpověděla jsem jí s úsměvem. „Začněme znovu.“
A tak jsme začali pomalu obnovovat vztahy v naší rodině. Bylo to těžké a vyžadovalo to hodně trpělivosti a porozumění ze všech stran.
Někdy si kladu otázku: Je možné skutečně odpustit a zapomenout? Nebo nás minulost vždycky nějakým způsobem dostihne?