Když čekání bolí: Příběh o touze po rodině

„Proč to zase nevyšlo? Proč nám je prostě nevezmou?“ křičela jsem na Tomáše, když jsem v ruce držela další zamítavý dopis z úřadu. Slzy mi stékaly po tvářích a v tu chvíli jsem měla pocit, že už dál nemůžu. Bylo to už potřetí, co nám zamítli žádost o adopci dvou sester – Aničky a Klárky – z dětského domova v Ostravě. Poprvé jsem je viděla na fotce, kterou nám ukázala sociální pracovnice paní Novotná. Měly obě tmavé vlasy, velké oči a na první pohled bylo jasné, že jsou jedna druhé oporou. V tu chvíli jsem věděla, že patří k nám.

Jenže realita byla jiná. Český systém je plný papírů, posudků, nekonečných pohovorů a čekání. Každý měsíc jsme jezdili do Ostravy na návštěvy, hráli si s holkami na hřišti za domovem, četli jim pohádky a doufali, že už brzy budou doma. Ale pokaždé, když jsme se vraceli do našeho bytu v Brně, cítila jsem prázdnotu. Naše rodina nebyla úplná.

Jednou večer, když jsme seděli s Tomášem u stolu, přišla máma na návštěvu. „Jano, proč si radši nepořídíte vlastní dítě? Tohle čekání vás ničí,“ řekla tiše. V tu chvíli jsem vybuchla: „Mami, my jsme se rozhodli! Ty holky potřebují rodinu stejně jako my děti!“ Máma se rozplakala a odešla. Od té doby mezi námi viselo napětí.

Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Když mi kamarádka Petra oznámila, že je těhotná už podruhé, zatímco my stále čekáme na rozhodnutí úřadů, cítila jsem závist i bezmoc. Tomáš mě objal a šeptal: „Nevzdáme to. Ony jsou naše.“

Jednoho dne nám zavolala paní Novotná: „Mám pro vás zprávu. Můžete si holky vzít na zkušební pobyt.“ Skákali jsme radostí po bytě! Připravili jsme pokojíček – růžové povlečení, plyšáci, obrázky na stěnách. Když Anička s Klárkou poprvé překročily práh našeho bytu, byly nejisté. Klárka se držela Aničky za ruku a šeptala: „Nebudeme muset zpátky?“ Srdce mi pukalo.

První týdny byly těžké. Holky se bály tmy, budily se s pláčem, odmítaly jíst některá jídla. Jednou v noci jsem slyšela Aničku plakat: „Já nechci zase do domova.“ Sedla jsem si k ní na postel a držela ji v náručí: „Už nikdy tě nikdo neodvede pryč. Slibuju.“

Jenže pak přišla další rána. Úřad nám oznámil, že biologická matka holek podala žádost o navrácení dětí do péče. Bylo to jako rána pěstí do břicha. Holky byly zmatené a my zoufalí. Každý den jsme čekali na rozhodnutí soudu. Tomáš začal být uzavřený, hádali jsme se kvůli maličkostem. „Co když je ztratíme?“ ptal se mě jednou v noci. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně.

Soudní jednání bylo nekonečné. Biologická matka tvrdila, že se změnila a chce holky zpět. Soudkyně paní Dvořáková nás vyslechla všechny – i Aničku s Klárkou. Když se jich zeptala: „Kde byste chtěly žít?“, Anička se rozplakala: „Chceme být s Janou a Tomášem.“ V tu chvíli jsem věděla, že musíme bojovat do poslední chvíle.

Po měsících nejistoty přišel rozsudek – holky zůstávají u nás. Objímali jsme se všichni čtyři v obýváku a plakali štěstím i úlevou. Máma nás přišla obejmout a poprvé řekla: „Jsem na vás pyšná.“

Dnes už je to rok, co jsou Anička s Klárkou součástí naší rodiny. Každý den je pro mě dar – i když někdy přijde strach nebo staré rány bolí. Ale vím jedno: rodina není o krvi, ale o lásce a odvaze nevzdat se.

Někdy si večer sednu ke stolu a ptám se sama sebe: Kolik dětí ještě čeká na svou šanci? A kolik rodičů to vzdá dřív, než ji dostanou? Co byste udělali vy?