Když babička prodala dům dřív, než mě stihl vyhodit vlastní vnuk

„Boženo, už bys měla začít přemýšlet, co budeš dělat, až tady nebudeš,“ řekl Filip a upřeně se na mě zadíval přes stůl, kde ještě voněla káva. Jeho žena Lenka seděla vedle něj, ruce složené v klíně, a její pohled byl tvrdý jako sklo. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi srdce sevřelo. Vždyť jsem jim celý život pomáhala, hlídala děti, vařila jim obědy, když byli v práci. A teď tohle?

„Filipe, co to povídáš? Vždyť já tu ještě nejsem na odpis,“ snažila jsem se žertovat, ale hlas mi zněl cize a roztřeseně. Filip se ani neusmál.

„Mami, my už se do toho bytu u Lenčiných rodičů nevejdeme. Tři děti, žádné soukromí. Ty máš tady velký dům, sama. Myslíme si, že by bylo lepší, kdybys šla do domova důchodců. My bychom se sem nastěhovali a děti by konečně měly vlastní pokoj.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavil čas. Všechno kolem mě ztichlo. Jen tikot hodin na stěně připomínal, že svět běží dál. V hlavě mi vířily vzpomínky – jak jsem tenhle dům stavěla s Karlem, jak jsme tu slavili Vánoce, jak jsem tu utěšovala Filipa po jeho prvním rozchodu. A teď mě z něj chce vyhodit?

„A co kdybych tu zůstala? Můžeme se nějak domluvit…“ začala jsem opatrně.

Lenka mě přerušila: „Boženo, buď realistická. Potřebujeme prostor. A ty už na ten dům stejně nestačíš.“

Celé odpoledne jsem chodila po domě jako tělo bez duše. Každý kout mi připomínal jiný okamžik života. Večer jsem si sedla do křesla a poprvé v životě jsem si připadala opravdu sama. Slzy mi tekly po tváři a já si říkala: Co jsem udělala špatně? Proč je pro ně důležitější dům než já?

Další dny byly plné napětí. Filip s Lenkou chodili po domě s metrem a plánovali, kam dají postele a kde bude dětský koutek. Ani se nesnažili to přede mnou skrývat. Sousedka Jarka mi jednou řekla: „Boženo, nenech si to líbit! Dům je tvůj. Udělej s ním, co chceš.“

A tehdy mě to napadlo. Proč bych měla čekat, až mě vlastní vnuk vyhodí? Vzala jsem telefon a zavolala realitní kancelář.

„Paní Novotná, váš dům má velkou hodnotu. Můžeme ho prodat během pár týdnů,“ řekl makléř s úsměvem.

Následující týdny byly jako zlý sen. Filip se mnou nemluvil, Lenka mě obviňovala z toho, že jim kazím životní plány. Moje dcera Jana – Filipova matka – stála mezi námi a nevěděla, komu dát za pravdu.

Jednoho večera přišel Filip ke mně do kuchyně. „Babi, proč to děláš? My jsme tvoje rodina.“

Podívala jsem se mu do očí a poprvé v životě jsem v nich neviděla lásku, jen chladný kalkul.

„Rodina není o domech ani o penězích,“ řekla jsem tiše. „Rodina je o tom, že si pomáháme a máme se rádi. Ty jsi na to zapomněl.“

Dům jsem prodala mladé rodině s malými dětmi. Když odcházeli s klíči v ruce a v očích měli slzy štěstí, cítila jsem zvláštní klid. Peníze z prodeje jsem rozdělila mezi vnoučata – ale ne Filipovi. Ten už měl svůj plán.

Teď bydlím v malém bytě na sídlišti v Modřanech. Je tu ticho a někdy i smutno. Ale aspoň vím, že jsem si zachovala důstojnost.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stojí rodinné vztahy opravdu za to obětovat všechno pro majetek? A co byste udělali vy na mém místě?