Jak jsem se snažila vysvětlit snaše, že je teď matkou, ne puberťačkou

„Martino, můžeš na chvíli odložit ten telefon? Potřebuju s tebou mluvit.“

Seděla u kuchyňského stolu, prsty zběsile klouzaly po displeji. Malá Anička ležela v kočárku vedle ní a tiše plakala. Můj syn Tomáš byl v práci a já, Linda, jsem zůstala doma s nimi. Vždycky jsem si představovala, že až budu babičkou, budu mít vnučku v náručí a s její maminkou si budu povídat o životě. Ale realita byla jiná.

Martina zvedla oči od telefonu a protočila panenky. „Co je zase?“

Zhluboka jsem se nadechla. „Anička pláče. Myslím, že má hlad.“

„Vždyť jedla před hodinou,“ mávla rukou a znovu se ponořila do Instagramu.

V tu chvíli jsem měla chuť jí ten telefon vytrhnout z ruky. Ale ovládla jsem se. Věděla jsem, že tohle není cesta. Jenže co mám dělat? Od prvního dne, kdy ji Tomáš přivedl domů, jsem cítila, že tahle dívka není připravená být matkou. Nešlo o věk – bylo jí čtyřiadvacet. Ale její chování…

Vzpomněla jsem si na jejich první návštěvu. Martina seděla na gauči, nohy pod sebou, a místo aby se zapojila do rozhovoru, neustále kontrolovala mobil. Když jsem jí nabídla koláč, ani se na mě nepodívala. Tomáš byl šťastný, zamilovaný až po uši. „Mami, Martina je skvělá,“ říkal mi pořád dokola. Ale já viděla jen dívku, která nikdy nemusela nic řešit sama.

Když otěhotněla, doufala jsem, že ji to změní. Že mateřství v ní probudí zodpovědnost. Ale místo toho začala být ještě uzavřenější. Dny trávila na sociálních sítích, fotila si bříško a sdílela to s kamarádkami. O kočárek a výbavičku se staral Tomáš – a já.

Po porodu to bylo ještě horší. Martina byla unavená, podrážděná a často mi vyčítala, že se do všeho pletu. Ale když Anička plakala nebo bylo potřeba něco zařídit, vždycky jsem to byla já, kdo zasáhl.

Jednoho večera jsem seděla s Tomášem v obýváku. „Tomáši, musíme si promluvit o Martině,“ začala jsem opatrně.

Zamračil se. „Mami, prosím tě…“

„Já vím, že ji miluješ. Ale ona… ona není připravená být matkou. Nemůžeš všechno dělat za ni.“

Tomáš si povzdechl. „Martina je prostě jiná než ty. Potřebuje čas.“

„Ale Anička ten čas nemá! Dítě potřebuje mámu teď.“

Tomáš odešel z místnosti a já zůstala sama se svými myšlenkami. Možná jsem byla moc tvrdá? Možná bych měla být trpělivější?

Další den jsem Martinu pozvala na procházku s kočárkem. Mlčela celou cestu, sluchátka v uších. Když jsme dorazily do parku, zastavila jsem se a vzala ji za ruku.

„Martino, já vím, že to pro tebe není jednoduché. Ale Anička tě potřebuje víc než tvé kamarádky nebo Instagram.“

Podívala se na mě s očima plnýma slz. „Já… já nevím, jestli to zvládnu.“

Poprvé jsem v ní viděla strach. Ne lhostejnost, ale opravdový strach.

„Každá máma má někdy pocit, že to nezvládne,“ řekla jsem tiše. „Ale musíš to aspoň zkusit.“

Martina přikývla a poprvé za dlouhou dobu vzala Aničku do náručí bez mého pobízení.

Od té chvíle se něco změnilo – pomalu, ale jistě. Martina začala být víc přítomná. Občas mi zavolala s prosbou o radu místo toho, aby všechno ignorovala. Ale pořád to nebylo jednoduché.

Jednou večer přišla do kuchyně a sedla si ke mně ke stolu.

„Lindo… můžu ti něco říct?“

Přikývla jsem.

„Já mám někdy pocit, že bych radši byla zase dítětem. Že na tohle nejsem dost dospělá.“

Vzala jsem ji za ruku. „Tohle cítí spousta maminek. Ale právě proto jsme tu my starší – abychom vám pomohly.“

Usmála se a poprvé za dlouhou dobu mi poděkovala.

Dnes už je Aničce rok a půl a Martina je pořád trochu roztržitá a občas zapomene na povinnosti. Ale snaží se – a to je pro mě nejdůležitější.

Někdy si ale kladu otázku: Udělala jsem pro ni dost? Nebo bych měla být ještě trpělivější? Co byste udělali vy na mém místě?