Důvěra zlomená mezi bratry: Když rodina ztratí víru v sebe sama

„Jak jsi to mohl udělat, Petře? To byly peníze na tátovu péči!“ křičel jsem do telefonu, zatímco mi v ruce drkotal hrnek s kávou. Bylo pondělní ráno, venku pršelo a já seděl v našem novém bytě v Brně, kde jsme se s manželkou Lenkou a dětmi usadili teprve před měsícem. Všechno jsme prodali – dům v Kladně, starou škodovku, dokonce i dětské kolo po Tomášovi. Věřili jsme, že začneme znovu. Ale nikdy by mě nenapadlo, že největší rána přijde od mého vlastního bratra.

„To není tak, jak si myslíš,“ ozval se Petr na druhém konci linky. Jeho hlas byl unavený, ale ne provinilý. „Táta je v pořádku. Jen jsem potřeboval něco vyřešit…“

„Něco vyřešit? Ty jsi vzal sto padesát tisíc z tátova účtu! To nebyly tvoje peníze!“

Vzpomínám si na ten den, kdy jsme se s Lenkou rozhodli prodat všechno a odejít. Táta už byl po druhé mrtvici a potřeboval stálou péči. Petr slíbil, že se o něj postará. „Neboj se, brácho,“ řekl tehdy, „já zůstanu v Kladně, budu zařizovat pečovatelku a všechno kolem.“ Dohodli jsme se, že mu převedu peníze z prodeje domu na otcův účet, aby měl z čeho platit služby a léky.

Jenže teď mi volala sousedka paní Nováková, že táta je často sám a pečovatelka už měsíc nechodí. Prý slyšela hádky mezi Petrem a nějakými lidmi u dveří. V tu chvíli mi došlo, že něco není v pořádku.

Lenka mě objala kolem ramen. „Musíš tam jet,“ řekla tiše. „Tohle nemůžeš nechat být.“

Cesta do Kladna byla nekonečná. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak jsme s Petrem stavěli bunkry na zahradě, jak jsme spolu jezdili na kolech do lesa. Nikdy by mě nenapadlo, že by mě mohl takhle zradit.

Když jsem dorazil do otcova bytu, byl tam nepořádek a táta seděl v županu u stolu. „Ahoj, Honzo,“ usmál se slabě. „Dlouho jsi tu nebyl.“

„Tati, kde je Petr?“ zeptal jsem se.

„Nevím… říkal, že musí něco zařídit. Už tu nebyl pár dní.“

Srdce mi bušilo až v krku. Prohledal jsem zásuvky – žádné účtenky od pečovatelky, žádné nové léky. Jen upomínky na nezaplacené složenky.

Když Petr konečně přišel, vypadal vyčerpaně a nervózně. „Honzo… já ti to vysvětlím.“

„Tak vysvětluj! Kde jsou ty peníze?“

Petr se rozhlédl po bytě a pak si sedl naproti mně. „Dostal jsem se do průšvihu. Měl jsem dluhy… hazard… Nechtěl jsem ti lhát, ale už to nešlo jinak.“

V tu chvíli jsem měl chuť ho uhodit. Ale místo toho jsem jen seděl a mlčel. Táta nás pozoroval smutnýma očima.

„Víš vůbec, co jsi udělal? Ty peníze byly na tátovu péči! Kvůli tobě je teď ohrožený!“

Petr sklopil hlavu. „Já vím… Je mi to líto.“

Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, co dál. Mám bratra udat? Mám mu ještě někdy věřit? Co řeknu Lence a dětem?

Druhý den jsem zařídil novou pečovatelku a převedl tátovi peníze přímo na účet pod dohledem sociální pracovnice. Petr odešel z bytu s tím, že „potřebuje čas si všechno srovnat“. Od té doby jsme spolu skoro nemluvili.

Lenka se mě ptala: „Myslíš, že ti Petr někdy odpustí?“ Ale já nevím – spíš bych měl odpustit já jemu? Nebo je krev opravdu hustší než voda?

Dnes už je táta v domově důchodců a já za ním jezdím každý víkend. Děti si na nové město zvykly a Lenka našla práci ve školce. Ale něco ve mně zůstalo zlomené.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Jak moc může člověk věřit vlastní rodině? A co byste udělali vy na mém místě?