Dům, který rozdělil naši rodinu: Proč rodiče dali všechno sestře a syna nechali stranou?

„Tohle přece nemůžete myslet vážně!“ vyhrkla jsem, když mi to řekli. Seděli jsme v obýváku u tchánů v Plzni, na stole zbyly jen prázdné hrnky od kávy a v místnosti viselo napětí, které by se dalo krájet. Můj muž Petr mlčel, díval se do země, zatímco jeho mladší sestra Lenka si nervózně pohrávala s prstýnkem. Tchyně Alena se na mě podívala s tím svým unaveným pohledem, který jsem nikdy neuměla přečíst. „Jano, je to naše rozhodnutí. Lenka má teď těžké období, potřebuje jistotu. Ty máš práci, Petr taky. Vy to zvládnete.“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Vždyť jsme s Petrem roky pomáhali! Když tchán onemocněl, jezdili jsme každý víkend nakupovat, sekat zahradu, opravovat plot. Lenka přijela jednou za měsíc na oběd a hned zase spěchala zpátky do Prahy za svým přítelem. A teď? Dům, ve kterém Petr vyrůstal, kde jsme slavili Vánoce a kde jsme plánovali jednou vychovávat naše děti, najednou patří jen jí.

„Mami, proč?“ ozval se Petr tichým hlasem. „Vždyť jsme se o vás starali oba.“

Tchán František se zamračil: „Petře, ty jsi chlap. Postavíš si vlastní dům, vždyť už jste začali šetřit. Lenka je sama, potřebuje pomoc.“

Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Vždycky jsem byla šetřivá, nikdy jsem si nekupovala drahé věci. Pracovala jsem jako účetní v malé firmě a byla vděčná za každý měsíc bez problémů. Když mi Petr kdysi navrhl, jestli nechci být doma a starat se o domácnost, odmítla jsem. Nechtěla jsem být na nikom závislá – ani na něm, ani na jeho rodičích. Vždycky jsem věřila, že je lepší vydělat si málo než žít z cizího.

Ale tohle? To nebylo o penězích. Bylo to o spravedlnosti. O tom, že jsme byli přehlížení.

Po té schůzce jsme s Petrem odjeli domů do našeho malého bytu na Slovanech. Celou cestu mlčel. Já měla v hlavě tisíc myšlenek – co když se Lenka rozhodne dům prodat? Co když nás už nikdy nepozvou na rodinné oslavy? Co když se tohle nikdy nespraví?

Dny plynuly a já cítila, jak se mezi mnou a Petrem začíná tvořit propast. On nechtěl o rodičích mluvit, já měla potřebu to pořád dokola rozebírat. „Měli bychom jim říct, jak nám ublížili,“ naléhala jsem jednoho večera. „A co tím změníme?“ povzdechl si Petr. „Dům už je pryč.“

Začala jsem pracovat přesčasy. Ne proto, že bych musela – spíš abych nemusela být doma a přemýšlet nad tím vším. V práci si mě šéfová Ivana vzala stranou: „Jano, jsi poslední dobou nějaká jiná. Všechno v pořádku?“ Přikývla jsem a usmála se, ale uvnitř mě to bolelo.

Jednoho dne mi volala Lenka. „Jano… můžeme si promluvit?“ Její hlas zněl nejistě.

Sešly jsme se v kavárně na náměstí Republiky. Seděla naproti mně a v očích měla slzy.

„Já jsem to nechtěla,“ začala tiše. „Ale máma s tátou… pořád mi říkali, že to tak má být. Že ty i Petr jste silní a já ne.“

„A ty jsi jim to věřila?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem chtěla.

Lenka pokrčila rameny: „Já nevím… Jsem sama v Praze, všechno je drahé… Ale vím, že vám to ublížilo.“

Seděly jsme tam dlouho a mlčely. Nakonec jsem vstala: „Lenko, není to o domě. Je to o tom, že nás vaši rodiče nikdy neviděli takové, jací jsme doopravdy byli.“

Od té doby jsem s tchány nemluvila. Ani na Vánoce jsme tam nejeli – poprvé za deset let. Petr byl smutný, ale chápal mě.

Občas přemýšlím: Co je vlastně rodina? Je to krev? Nebo jsou to ti, kteří vás vidí a váží si vás? A proč je někdy spravedlnost v rodině tak těžká?

Možná nejsem jediná, kdo něco podobného zažil. Co byste udělali vy na mém místě? Dá se vůbec taková křivda někdy odpustit?