Dům, který nikdy nebyl její: Tajemství mé tchyně a boj o vlastní místo

„Jestli se ti tady nelíbí, můžeš si sbalit kufry a jít!“ Její hlas zněl tvrději než kdy dřív. Stála přede mnou v kuchyni, ruce v bok, oči plné pohrdání. Moje tchyně, paní Věra, byla vždycky panovačná, ale tentokrát jsem cítila, že to myslí vážně. Podívala jsem se na svého manžela Tomáše, který seděl u stolu a mlčel. Jeho pohled uhýbal, jako by se bál podívat mi do očí. V tu chvíli jsem věděla, že jsem v tom sama.

Bylo to jen pár měsíců po svatbě. Přestěhovali jsme se k Věře do rodinného domu v malé vesnici u Kolína, protože Tomáš tvrdil, že je to jen dočasné řešení, než našetříme na vlastní byt. Ale dům byl její království. Každý den jsem cítila, jak mě sleduje, hodnotí, jak vařím, jak uklízím, jak mluvím s Tomášem. „Takhle se to u nás nedělá,“ opakovala mi pořád dokola. Snažila jsem se být trpělivá, ale její poznámky mě bodaly jako jehly.

Jednoho večera, když jsem v koupelně brečela do ručníku, přišla za mnou moje švagrová Jana. „Neboj se jí,“ šeptla a objala mě. „Věra je taková na všechny. Ale něco ti povím – tenhle dům nikdy nebyl její.“ Ztuhla jsem. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se. Jana se rozhlédla, jestli nás někdo neslyší. „Ten dům patřil dědovi. Po jeho smrti měl přejít na tátu, ale Věra si ho přivlastnila. Táta byl nemocný a ona ho donutila podepsat papíry. Nikdo o tom nemluví, ale všichni to vědí.“

Celou noc jsem nemohla spát. Hlavou mi vířily myšlenky – co když mám právo tady být stejně jako ona? Co když celý ten strach, že mě vyhodí, je jen její hra? Ráno jsem se rozhodla zjistit pravdu. Vydala jsem se na obecní úřad a požádala o výpis z katastru nemovitostí. Když jsem uviděla jméno původního majitele – Tomášův otec František Novotný – rozbušilo se mi srdce. Ale pak jsem si všimla data převodu a podpisu. Věra získala dům měsíc před Františkovou smrtí.

Večer jsem to řekla Tomášovi. „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptala jsem se tiše. Tomáš se zamračil. „To je minulost. Máma to potřebovala kvůli dědickému řízení. Táta by jí to stejně nechal.“ Ale já jsem věděla, že to není pravda. „A co Jana? Ona říká, že tvůj táta byl nemocný a nevěděl, co podepisuje.“ Tomáš se naštval. „Jana vždycky všechno dramatizuje! Nech už to být!“

Ale já jsem nemohla. Každý den jsem cítila větší napětí. Věra mě začala šikanovat ještě víc. „Kdy už si najdete něco svého? Myslíš, že tady budeš paní domu?“ Jednou večer, když jsem připravovala večeři, mi vytrhla vařečku z ruky. „Tady rozhoduju já!“ křičela. Tomáš jen seděl a mlčel.

Začala jsem hledat práci, abych měla peníze na vlastní bydlení. Ale v malé vesnici nebylo nic volného. Navíc jsem zjistila, že jsem těhotná. Když jsem to řekla Tomášovi, rozplakal se. „Prosím tě, vydrž to ještě chvíli,“ prosil mě. „Máma se uklidní, když uvidí vnouče.“ Ale já jsem věděla, že to není pravda.

Jednoho dne jsem našla v šuplíku staré dopisy od Františka. Psalo se v nich o tom, jak se bojí o dům a o děti. „Věra mě tlačí do věcí, které nechci,“ stálo v jednom z nich. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že musím něco udělat.

Sešla jsem se s Janou a ukázala jí dopisy. „Musíme to říct Tomášovi,“ navrhla jsem. Jana souhlasila. Večer jsme seděli všichni u stolu – já, Tomáš, Jana a Věra. „Chci vědět pravdu,“ řekla jsem nahlas a položila dopisy na stůl. Věra zbledla. „To jsou lži!“ vykřikla. Ale Tomáš vzal jeden z dopisů do ruky a začal číst. Jeho ruce se třásly.

„Mami, proč jsi nám to nikdy neřekla?“ zeptal se tiše. Věra začala plakat. „Já… bála jsem se, že vás ztratím. František byl slabý a já jsem musela jednat. Jinak by nám dům vzali.“ Jana vstala od stolu a odešla z místnosti.

Následující týdny byly peklo. Věra se mnou nemluvila, Tomáš byl uzavřený do sebe a Jana se odstěhovala k příteli do Prahy. Já jsem chodila do práce do místní školky a šetřila každou korunu. Když se nám narodila dcera Anička, Věra ji odmítala chovat. „To dítě není vítané v mém domě,“ řekla mi jednou.

Jednoho dne jsem sbalila pár věcí a odešla s Aničkou do azylového domu v Kolíně. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděla jsem, že musím chránit sebe i dceru. Tomáš za námi chodil potají, nosil nám jídlo a hračky pro Aničku. Nakonec si našel malý byt a přestěhovali jsme se k němu.

Věra zůstala sama v domě, který nikdy nebyl opravdu její. Občas mi zavolá a prosí mě, abych jí odpustila. Ale já nevím, jestli to dokážu.

Někdy v noci přemýšlím: Kolik rodin v Česku žije ve stínu podobných tajemství? Kolik žen musí bojovat o své místo v rodině a o pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?