Dům, který nebyl jen náš: Když se rodina neptá

„Tohle je přece nesmysl! Tohle je náš dům, Tomáši!“ vyhrkla jsem, když jsem v kuchyni zahlédla svou tchyni, jak přerovnává naše hrnce. Bylo ráno, děti ještě spaly a já už cítila, jak mi v hrudi roste panika. Tomáš stál opřený o futro a tvářil se provinile. „Kateřino, prosím tě, uklidni se. Je to jen na chvíli…“ začal, ale já ho přerušila: „Na chvíli? Už jsou tu tři týdny! Nikdo se mě ani nezeptal.“

Všechno to začalo nenápadně. Jednoho deštivého večera zazvonil zvonek. Přijeli Tomášovi rodiče – paní Marie a pan Jaroslav – s tím, že jim v paneláku v Nuslích praskla stoupačka a byt je neobyvatelný. „Jen pár dní, než to opraví,“ slíbila Marie a já, i když jsem cítila zvláštní napětí, kývla jsem. Vždyť jsou to rodina.

Jenže dny se měnily v týdny. Oprava se protahovala, pak prý čekají na nové trubky, pak zase na řemeslníky. Mezitím si tchyně přestěhovala šicí stroj do našeho obýváku a tchán zabral Tomášovu pracovnu. Děti si stěžovaly, že nemají kde stavět lego, já neměla kde pracovat z domova. Každý den jsem cítila, jak se mi vlastní domov vzdaluje.

Jednoho večera jsem zaslechla rozhovor z ložnice hostů:

„Myslíš, že už bychom měli hledat něco jiného?“ šeptala Marie.

„A proč? Tady je klid, děti jsou zlaté a Kateřina má pořád co vařit,“ odpověděl Jaroslav.

Zamrazilo mě. Byla jsem tu jen jako služka? Nebo už nikdy neodejdou?

Tomáš byl mezi dvěma mlýnskými kameny. Když jsem mu řekla, že už to dál nevydržím, jen pokrčil rameny: „Co mám dělat? Jsou to moji rodiče.“

Začala jsem být podrážděná. Každé ráno jsem nacházela kuchyň jinak uspořádanou. Marie mi radila, jak mám vařit svíčkovou („Víš, Kateřinko, ty knedlíky by měly být nadýchanější…“), Jaroslav komentoval můj způsob věšení prádla („Tohle ti nikdy neuschne takhle natěsno!“). Děti byly zmatené – proč babička rozhoduje, co budou mít k večeři?

Jednou jsem přišla domů dřív z práce a slyšela Marie, jak říká Tomášovi: „Víš, ona je taková… uzavřená. Možná by měla být víc vděčná.“

Vděčná? Za co? Za to, že mi někdo převzal domácnost?

Začala jsem se vyhýbat společným večeřím. Děti byly smutné, Tomáš nervózní. Jednou v noci jsem slyšela plakat naši dceru Aničku: „Mami, kdy už budeme zase jen my čtyři?“

To byl zlom. Druhý den ráno jsem si sedla s Tomášem ke stolu.

„Takhle to dál nejde. Potřebuju svůj domov zpátky. Potřebuju zase dýchat.“

Tomáš mlčel dlouho. Pak řekl: „Já vím. Ale bojím se jim to říct.“

Vzala jsem věci do svých rukou. Večer jsem pozvala Marii a Jaroslava do kuchyně.

„Musíme si promluvit,“ začala jsem a hlas se mi třásl. „Chápu, že jste měli těžkou situaci. Ale my jsme tenhle dům koupili pro naši rodinu – pro nás čtyři. Potřebujeme zase svůj prostor.“

Marie se urazila: „Takže nás vyhazuješ?“

„Nechci vás vyhazovat,“ řekla jsem tiše. „Ale už to nezvládám.“

Následovalo ticho. Jaroslav se podíval na Tomáše: „Tak co synu? Máme jít?“

Tomáš konečně promluvil: „Tati… mami… musíme to respektovat.“

Bylo to těžké. Další týden byl plný napětí a slz. Nakonec si našli podnájem v blízkém paneláku.

Dům byl najednou tichý – až příliš tichý. Děti si znovu hrály v obýváku, já mohla pracovat ve své pracovně. Ale něco ve mně zůstalo zlomené.

Občas si kladu otázku: Udělala jsem správně? Nebo jsem byla sobecká? Kde je hranice mezi pomocí rodině a ochranou vlastního štěstí?

Co byste udělali vy na mém místě?