Dům, který jsem si musela vybojovat: Příběh o zradě a síle ženy

„To snad nemyslíš vážně, Karle!“ vykřikla jsem, když jsem otevřela dveře a spatřila jeho tvář. Stál tam, v ruce pomačkanou tašku, oči sklopené, jako by se styděl. Ale já věděla, že stud není jeho silná stránka. „Potřebuju jen na pár dní přespat, Jano. Nemám kam jít,“ zašeptal a já cítila, jak se mi v hrudi rozlévá starý známý vztek i bolest.

Nikdy jsem si nemyslela, že ho ještě někdy uvidím. Po našem rozvodu před sedmi lety jsem zůstala sama s dcerou Terezou a začala jsem znovu. Dva roky jsem pracovala jako prodavačka v Albertu a po nocích uklízela kanceláře v Karlíně. Každou korunu jsem šetřila, odříkala si kávu s kolegyněmi i nové boty pro sebe, jen abych jednou mohla říct: „Tohle je můj domov.“

Když jsem konečně podepsala kupní smlouvu na malý domek na okraji Prahy, brečela jsem štěstím. Tereza mě objala a šeptala: „Mami, jsme doma.“ Bylo to poprvé po letech, kdy jsem se cítila v bezpečí. A teď tu stál Karel, muž, který mě opustil kvůli mladší kolegyni z práce a nechal mě samotnou se všemi dluhy.

„Nemůžu tě tu nechat,“ řekla jsem tvrději, než jsem chtěla. „Tohle je můj dům. Moje útočiště.“

Karel se zhluboka nadechl. „Prosím tě, Jano. Všechno jsem ztratil. Ivana mě vyhodila, přišel jsem o práci… Nemám nikoho.“

V hlavě mi běžely vzpomínky jako film: jak mi před lety oznámil, že odchází; jak jsem musela vysvětlovat Tereze, proč už táta nebude bydlet s námi; jak jsem platila jeho dluhy za půjčky, o kterých jsem ani nevěděla. A teď tu stojí a žádá mě o pomoc.

„Mami?“ ozvala se Tereza z chodby. Bylo jí patnáct a byla chytřejší, než jsem v jejím věku byla já. „Co tady dělá táta?“

„Jen něco potřebuje,“ odpověděla jsem tiše.

Karel se na ni podíval s nadějí v očích. „Ahoj, Teri.“

Tereza jen kývla hlavou a zmizela v pokoji. Věděla jsem, že to pro ni není lehké.

Zavřela jsem dveře a nechala Karla stát venku. Sedla jsem si ke kuchyňskému stolu a hlavu složila do dlaní. V hlavě mi vířily myšlenky: Mám mu pomoct? Mám riskovat všechno, co jsem vybudovala? Nebo mám být tvrdá a chránit sebe i Terezu?

Ten večer jsem skoro nespala. Slyšela jsem kroky na chodbě – Tereza šla do koupelny a pak zpátky do pokoje. Věděla jsem, že i ona přemýšlí nad tím, co bude dál.

Ráno jsem Karla našla sedět na lavičce před domem. Vypadal zlomeně. „Jano, já vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale prosím tě… aspoň na pár dní.“

„Dobře,“ řekla jsem nakonec. „Ale jen na týden. Pak si najdeš něco jiného.“

Karel kývl a já ho pustila dovnitř. Tereza se na mě dívala s nepochopením: „Proč jsi to udělala?“

„Protože… protože nejsem jako on,“ odpověděla jsem tiše.

První dny byly napjaté. Karel byl tichý, pomáhal s nádobím a snažil se být neviditelný. Ale napětí mezi námi bylo cítit ve vzduchu jako bouřka před deštěm.

Jednou večer přišla Tereza za mnou do kuchyně: „Mami, bojíš se ho?“

Zamrazilo mě. „Ne, nebojím se ho. Jen… nechci přijít o to málo, co máme.“

Tereza mě objala: „Neboj se. Já tě nenechám.“

Po týdnu Karel přišel s prosbou: „Jano, mohl bych tu zůstat ještě měsíc? Našel jsem si práci ve skladu v Hostivaři, ale než dostanu první výplatu…“

Cítila jsem, jak ve mně roste vztek i lítost zároveň. „Karle, já ti pomohla, protože jsi byl v nouzi. Ale tohle je můj domov. Nechci zase žít ve strachu.“

„Nebudu ti překážet,“ sliboval.

Ale už to nebylo jako dřív. Začal mi nechávat lístečky s prosbami o peníze na jízdenku nebo na oběd. Jednou večer přišla Tereza domů a plakala: „Mami, táta mi řekl, že bys mu měla odpustit! Že prý jsme rodina!“

To už bylo moc.

Večer jsem si s Karlem sedla ke stolu: „Karle, musíš odejít. Tohle je můj dům a já už nechci žít ve stínu minulosti.“

Díval se na mě dlouho mlčky. Pak vstal a odešel do pokoje sbalit si věci.

Když odešel, bylo mi zvláštně – smutno i úlevně zároveň.

Seděla jsem u okna a dívala se na tmu za sklem. Tereza přišla ke mně a chytila mě za ruku.

„Mami… udělala jsi správně.“

A já přemýšlela: Proč je tak těžké chránit to, co jsme si sami vybojovali? Proč nás minulost vždycky dožene právě tehdy, když si myslíme, že jsme konečně v bezpečí?