Dovolená, která mě vyhnala z rodiny

„Tak tohle si snad děláš srandu, Pavle!“ křičela na mě máma přes celý obývák, zatímco táta jen mlčky seděl u stolu a zíral do hrnku s kávou. „Po těch letech, co jsi nám pomáhal s domem, s babičkou, s dětmi tvé sestry, teď prostě odjedeš na dovolenou? A ještě sám?“ Její hlas se třásl vztekem i nepochopením. Stál jsem tam, kufr v ruce, a cítil jsem, jak mi srdce buší až v krku.

„Mami, já už prostě nemůžu. Potřebuju vypnout. Všichni si berete volno, jezdíte na chalupu nebo k moři, ale já jsem tu vždycky zůstal, abych všechno zařídil. Teď chci jednou myslet na sebe.“ Snažil jsem se mluvit klidně, ale hlas se mi zlomil. Sestra Jana se na mě dívala s pohrdavým úšklebkem: „No jasně, hlavně že já mám dvě děti a ty mi teď nebudeš hlídat Adélku a Matýska. To je od tebe fakt sobecký.“

V tu chvíli jsem měl chuť všechno zahodit a utéct. Ale už bylo pozdě couvnout. Všechno to ve mně bublalo už roky – každé Vánoce, kdy jsem místo dárků balil bramborový salát a uklízel po ostatních. Každý víkend, kdy jsem sekal trávu na zahradě rodičů místo toho, abych šel s kamarády na pivo. Každý telefonát od Jany: „Pavle, můžeš dneska pohlídat děti? Máme s Petrem divadlo.“ Nikdy mě nenapadlo říct ne.

Ale teď jsem řekl ne. A bylo to jako kdybych jim bodl nůž do zad.

„Tak si jeď,“ procedila máma skrz zuby a odešla do kuchyně. Táta se na mě ani nepodíval. Jana si demonstrativně sbalila věci a odešla domů. Zůstal jsem stát v tichu, kufr v ruce, a poprvé v životě jsem měl pocit, že už sem nepatřím.

Cesta vlakem do Českého Krumlova byla dlouhá a tichá. Seděl jsem u okna a díval se na krajinu, která ubíhala kolem. V hlavě mi běžely máminy výčitky jako rozbitá gramofonová deska. Měl bych se vrátit? Co když jim opravdu ubližuju? Ale pak jsem si vzpomněl na všechny ty roky, kdy jsem byl jen „ten hodný syn“, co nikdy nic nechce.

V Krumlově jsem si pronajal malý pokoj v penzionu u řeky. První večer jsem seděl na lavičce u Vltavy a pozoroval západ slunce. Bylo tam ticho – takové to opravdové ticho, které doma nikdy nezažijete. Najednou mi začaly téct slzy. Ne ze smutku, ale z úlevy.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od Jany: „Doufám, že jsi spokojený. Máma je kvůli tobě úplně hotová.“ Neodpověděl jsem. Místo toho jsem šel na prohlídku zámku a pak si dal oběd v malé kavárně na náměstí. Poprvé za dlouhou dobu jsem si objednal dort jen pro sebe.

Večer mi volal táta. „Pavle… máma je fakt smutná. Nechceš se vrátit? Všichni jsme zvyklí, že jsi tu s námi.“ Jeho hlas byl unavený a trochu zlomený.

„Tati, já vás mám rád. Ale potřebuju být chvíli sám. Už nejsem dítě.“

„To nejsi,“ povzdechl si táta a zavěsil.

Další dny byly zvláštní směsí svobody a viny. Chodil jsem po městě, četl knížky v parku, povídal si s cizími lidmi v kavárně. Jednou večer jsem potkal starší paní jménem paní Novotná. Seděla sama u stolu a popíjela víno.

„Vy jste tu taky sám?“ zeptala se mě.

„Jo… vlastně poprvé v životě.“

Usmála se: „To je dobře. Lidi by měli být občas sami se sebou. Jinak zapomenou, kdo jsou.“

Ta věta mi zůstala v hlavě celý večer.

Když jsem se po týdnu vrátil domů, nikdo mě nevítal. Máma byla zavřená v ložnici, táta koukal na televizi a Jana mi neodpověděla ani na pozdrav. Večer u večeře bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet.

„Tak co? Už sis odpočinul?“ zeptala se máma ledovým hlasem.

„Jo… hodně.“

„Tak doufám, že teď už budeš zase normální,“ dodala Jana posměšně.

V tu chvíli jsem pochopil, že už nikdy nebude nic jako dřív. Že moje místo v rodině už není jisté – nebo možná nikdy nebylo.

Začal jsem trávit víc času mimo domov. Našel jsem si nové přátele v práci, začal chodit na výlety sám nebo s kolegy. Rodina mě začala brát jako někoho cizího – černou ovci, která zradila jejich očekávání.

Někdy večer přemýšlím: Udělal jsem dobře? Mám právo žít podle sebe, i když tím zklamu ty nejbližší? Nebo je rodina vždycky přednější než vlastní štěstí?

Co byste udělali vy? Je lepší být černou ovcí… nebo navždy poslušným synem?