Dopis milence mého muže — 5 let poté: Jizvy, které nezmizí

„Tak co, už jsi spokojená?“ šeptám do ticha svého bytu, zatímco v ruce svírám pero a před sebou mám prázdný list papíru. Je páteční večer, děti spí a já už pátý rok po rozvodu pořád nemůžu usnout, když přijde červen. Vždycky v tomhle měsíci se mi vrací vzpomínky na to, jak jsem tě poprvé zahlédla na školním hřišti, kde jsi se smála s mým mužem. Tehdy jsem ještě netušila, že se mi rozpadne celý svět.

Pamatuješ si to? Bylo to na školní besídce. Ty jsi měla na sobě tu červenou halenku, kterou jsi si schválně rozepnula o knoflík víc. Smála ses jeho vtipům, i když byly trapné. A já jsem stála opodál s naším synem, který mi tahal za ruku a ptal se, proč je tatínek pořád s tou paní. „To je jen kolegyně z práce,“ zalhala jsem mu tehdy. Lhala jsem i sama sobě.

Můj muž, Petr, byl vždycky slaboch. To přiznávám. Ale nikdy by mě nenapadlo, že bude tak slabý, aby podlehl první ženě, která mu nabídne trochu pozornosti. A ty jsi to věděla. Věděla jsi, že je ženatý, že má dvě malé děti. Přesto jsi do toho šla. Proč? Co jsi od toho čekala? Lásku? Vzrušení? Nebo jen pocit, že jsi lepší než já?

Vzpomínám si na ten večer, kdy jsem našla vaše zprávy. „Chybíš mi,“ psal ti. „Těším se na zítřek.“ A ty jsi odpovídala smajlíky a srdíčky. Bylo mi zle. Seděla jsem na zemi v koupelně, objímala kolena a brečela tak tiše, abych nevzbudila děti. V tu chvíli jsem tě nenáviděla víc než jeho. Protože on byl jen slabý, ale ty jsi byla ta, která vědomě ničila naši rodinu.

Když jsem mu všechno řekla, popíral to. „Je to jen kamarádka!“ křičel. „Přeháníš!“ Ale já už věděla své. Viděla jsem, jak se na tebe dívá, jak se usmívá, když mu píšeš. A pak přišlo přiznání. „Zamiloval jsem se do ní,“ řekl mi jednou v noci, když jsme seděli v kuchyni a děti spaly. „Nevím, co mám dělat.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít všechno kolem sebe. Ale místo toho jsem jen seděla a mlčela. Věděla jsem, že je konec. Že už nikdy nebudeme rodina, jakou jsme byli. A ty? Ty jsi byla někde za zdí, možná jsi spala, možná jsi čekala na jeho zprávu. Možná jsi byla šťastná.

Pět let uplynulo. Petr už dávno není s tebou. Odešel od tebe stejně rychle, jako odešel ode mě. Prý jsi byla moc žárlivá, moc náročná. Prý jsi chtěla víc, než ti mohl dát. A já? Já jsem zůstala sama s dětmi, se vzpomínkami a s otázkami, na které nikdy nedostanu odpověď.

Moje dcera se mě nedávno zeptala: „Mami, proč už nejsme rodina?“ Co jí mám říct? Že její táta byl slaboch a jeho milenka sobecká? Že někdy dospělí dělají chyby, které nejdou vzít zpátky? Mlčím. Jen ji obejmu a doufám, že jednou pochopí.

Víš, co je nejhorší? Že jsi mi vzala nejen manžela, ale i víru v lidi. Dlouho jsem si myslela, že chyba byla ve mně. Že jsem nebyla dost hezká, dost chytrá, dost zábavná. Ale dnes už vím, že to nebyla moje vina. Byla to tvoje volba. Tvoje rozhodnutí. A ty s tím budeš muset žít.

Někdy tě potkám ve městě. Díváš se na mě a rychle uhneš pohledem. Možná se stydíš. Možná ne. Ale já už tě nenávidím méně než dřív. Dnes už jsi jen špatná vzpomínka. Jizva, která už nebolí, ale nikdy nezmizí.

Píšu ti tenhle dopis, abych ti řekla, že už mi na tobě nezáleží. Že už tě nepotřebuju nenávidět, abych mohla žít dál. Ale taky ti chci říct, že jsi prohrála. Protože já jsem zůstala stát. Já jsem tu pro své děti, pro sebe. A ty? Co máš ty?

Možná si myslíš, že jsi vyhrála. Ale ve skutečnosti jsi přišla o všechno. O důvěru, o respekt, o možnost být někdy opravdu šťastná. Protože štěstí postavené na cizím neštěstí nikdy nevydrží.

Tak ti přeju, abys jednou pochopila, co jsi způsobila. A abys našla sílu odpustit sama sobě. Protože já už jsem odpustila sobě i jemu. Jen tobě ne. A možná nikdy neodpustím.

Možná je to špatně. Možná bych měla být větší člověk. Ale jak se dá odpustit někomu, kdo vědomě zničil život jiné ženy a dvou dětí?

Řekněte mi, je možné někdy opravdu odpustit? Nebo některé rány zůstanou navždy otevřené?