Dopis, který změnil všechno: Tajemství po třiceti pěti letech manželství

„To snad není možné…“ šeptám do ticha prázdného bytu, když mi z rukou vypadne zažloutlá obálka. Všude kolem mě se povalují krabice s Krzysztofovými věcmi – jeho starý svetr, vůně kolínské, kterou nosil na naše výročí, a teď i tahle hromádka dopisů, pečlivě svázaná modrou stužkou. Srdce mi buší až v krku. Vždyť jsme spolu byli třicet pět let. Myslela jsem, že ho znám lépe než sebe samu.

Sedám si na pohovku a rozvazuji stužku. První dopis je datován do roku 1989. „Milá Jitko,“ začíná úhledným písmem, které jsem tolikrát viděla na pohlednicích z dovolené. Jitka? Nikdy jsem o žádné Jitce neslyšela. Vždycky říkal, že jeho první láska byla jen krátká epizoda na gymnáziu a že už dávno zapomněl její jméno. Ale tady je – Jitka. A těch dopisů je desítky.

Čtu jeden za druhým. „Nikdy nezapomenu na tvůj smích pod kaštany v parku,“ píše v jednom z nich. „Někdy mám pocit, že žiju dva životy – jeden s tebou v myšlenkách a druhý s rodinou.“ S každým dalším řádkem se mi svírá žaludek. Byla jsem pro něj jen druhý život? Byla jsem náhradou za někoho, koho nikdy nepřestal milovat?

Telefon mi vibruje na stole. Je to dcera Lucie. „Mami, jak to zvládáš? Potřebuješ s něčím pomoct?“ ptá se starostlivě. „Ne, zlato, jen tu trochu uklízím,“ odpovídám a snažím se, aby mi neproklouzlo do hlasu zoufalství. Nemůžu jí říct pravdu. Ne teď.

V noci nemůžu spát. Hlavou mi běží všechny ty roky – naše první rande v kině Světozor, společné Vánoce u jeho rodičů v Pardubicích, hádky kvůli penězům i smíření u hrnku čaje v kuchyni. Bylo to všechno lež? Nebo mě miloval jinak? Jinak než ji?

Ráno sedím u stolu s dopisy rozloženými před sebou. Přemýšlím, jestli mám Jitce napsat. Najdu ji na internetu – Jitka Novotná, dnes už v důchodu, žije v Brně. Dlouho váhám, ale nakonec jí posílám krátký e-mail: „Dobrý den, paní Novotná, byla jste v kontaktu s mým manželem Krzysztofem? Zemřel před měsícem a našla jsem jeho dopisy…“

Odpověď přijde za dva dny. „Vážená paní,“ píše Jitka, „ano, byli jsme v kontaktu celý život. Nikdy jsme se ale po jeho svatbě osobně nesetkali. Byli jsme si navzájem oporou ve chvílích, kdy nám bylo těžko. Váš manžel vás miloval – o tom jsem nikdy nepochybovala.“ Čtu její slova znovu a znovu. Opravdu mě miloval? Nebo to byla jen útěcha pro mě i pro ni?

Začínám být posedlá hledáním odpovědí. Prohlížím staré fotografie, hledám stopy po Jitce v jeho denících a poznámkách. Všude nacházím jen drobné náznaky – lístek z koncertu v Brně z roku 1995, pohlednici s podpisem „J.“ z roku 2002.

Jednoho dne přijde Lucie domů dřív z práce a najde mě uprostřed hromady papírů a slz. „Mami, co se děje?“ ptá se vyděšeně. „Proč tu máš ty dopisy?“ Chvíli mlčím a pak jí všechno řeknu. O Jitce, o dopisech, o své nejistotě.

Lucie mě obejme. „Tati tě miloval po svém,“ říká tiše. „Možná měl v srdci místo i pro někoho jiného, ale to neznamená, že jsi pro něj nebyla důležitá.“ Její slova mě uklidní jen na chvíli.

Začínám si uvědomovat, jak málo někdy známe ty nejbližší. Jak snadno přehlédneme drobné signály, protože nechceme vidět pravdu. Přemýšlím o tom, kolik lidí kolem mě žije s podobným tajemstvím – kolik manželství je postaveno na polopravdách a nevyřčených slovech.

Jednoho večera sedím sama na balkoně a dívám se na prázdné místo vedle sebe. „Krzysztofe,“ šeptám do tmy, „proč jsi mi to nikdy neřekl? Byl jsi šťastný? Nebo jsi jen hrál roli dobrého manžela?“ Slzy mi stékají po tváři a já poprvé za dlouhou dobu cítím vztek – na něj i na sebe.

Začínám psát vlastní dopis – tentokrát sobě. Odpouštím mu i sobě za všechny iluze a očekávání. Vím, že už nikdy nebudu stejná jako dřív.

Možná nikdy nezjistím celou pravdu o jeho citech k Jitce ani ke mně. Ale jedno vím jistě: každý vztah je složitější, než se zdá navenek.

A tak se ptám: Kolik tajemství uneseme ve jménu lásky? A je lepší žít v nevědomosti, nebo znát pravdu – i když bolí?