Dítě v našich snech, nalezené na nečekaném místě

„Proč zase? Proč zrovna já?“ šeptala jsem si do tmy, zatímco jsem seděla na studené dlažbě koupelny a v ruce svírala další negativní test. Martin stál za dveřmi, slyšela jsem jeho tiché kroky a cítila jeho bezmoc. „Kláro, pojď ven, prosím…“ Jeho hlas byl zlomený, stejně jako moje srdce. Už pět let se snažíme o dítě. Pět let plných naděje, zklamání, slz a nekonečných návštěv u lékařů. Každý měsíc stejný kolotoč: ovulační testy, injekce, hormony, ultrazvuky, a nakonec jen ticho a prázdnota.

Moje maminka mi vždycky říkala: „Klárko, děti přijdou, když to nejmíň čekáš.“ Ale co když už nečekám vůbec? Co když už jen přežívám ze dne na den a předstírám, že je všechno v pořádku? Martin je úžasný muž. Nikdy mi nic nevyčítal, nikdy mě netlačil. Ale vidím v jeho očích smutek. Vidím, jak se vyhýbá pohledům na malé děti v parku. Jak se usmívá na naše neteře a synovce, ale pak se potají utírá do rukávu.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a mlčky večeřeli. Najednou Martin položil příbor a řekl: „Kláro, co kdybychom to zkusili jinak? Co kdybychom dali šanci dítěti, které už je na světě a potřebuje nás?“ Věděla jsem, kam tím míří. Adopce. Slovo, které mě děsilo i lákalo zároveň. „Myslíš si, že bych to zvládla?“ zeptala jsem se tiše. „Myslím, že bychom to zvládli spolu,“ odpověděl a vzal mě za ruku.

Začali jsme obíhat úřady, vyplňovat formuláře a absolvovat pohovory s psycholožkou. Bylo to vyčerpávající a ponižující. Musela jsem odpovídat na otázky typu: „Jak byste reagovala, kdyby vaše adoptivní dítě chtělo poznat své biologické rodiče?“ nebo „Jste připraveni na to, že dítě může mít zdravotní problémy?“ Každá otázka mě bodala do srdce. Připadala jsem si jako zboží na trhu – někdo rozhoduje, jestli jsem dost dobrá na to být matkou.

Jednoho dne nám zavolali z dětského domova v Kladně. „Máme tu chlapečka, je mu devět měsíců. Jmenuje se Tomášek,“ řekla paní Novotná do telefonu. „Můžete se přijet podívat.“ Srdce mi bušilo jako o závod. Martin mě držel za ruku celou cestu autem. Když jsme vstoupili do herny plné dětí, Tomášek seděl v rohu a žmoulal plyšového medvídka. Měl obrovské hnědé oči a tmavé vlásky. Když mě uviděl, natáhl ke mně ručičky.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. V tu chvíli jsem věděla, že to je on. Že právě on je naše dítě. Strávili jsme s ním celé odpoledne – hráli jsme si s kostkami, zpívali písničky a smáli se. Když jsme odcházeli, Tomášek začal plakat a natahoval se za mnou. Rozplakala jsem se taky.

Následující týdny byly plné papírování, návštěv sociálních pracovnic a nekonečného čekání. Každý den jsem se bála, že nám ho někdo vezme. Že někdo rozhodne, že nejsme dost dobří rodiče. Moje maminka mi volala každý večer: „Klárko, vydrž! Všechno dobře dopadne.“ Ale já už nevěřila ničemu.

Pak přišel ten den. Zavolali nám z úřadu: „Můžete si Tomáška odvést domů.“ S Martinem jsme plakali radostí i strachem zároveň. Připravili jsme dětský pokojíček – postýlku s modrou peřinkou, hračky na poličkách a obrázky zvířátek na zdech.

První týdny byly těžké. Tomášek v noci plakal, bál se cizích lidí a odmítal jíst některá jídla. Byla jsem zoufalá. „Co když mě nikdy nebude mít rád?“ ptala jsem se sama sebe každou noc. Martin mě objímal a šeptal: „Jsi ta nejlepší máma na světě.“

Jednou v noci jsem seděla u postýlky a zpívala mu ukolébavku. Tomášek se ke mně přitulil a poprvé mi řekl: „Máma.“ Rozplakala jsem se štěstím.

Ale ani pak nebylo všechno růžové. Moje tchyně mi jednou řekla: „Víš Kláro, krev není voda.“ Zabolelo to víc než všechny injekce světa. Lidé v okolí si šeptali: „To je ta, co nemůže mít děti.“ Někteří kamarádi se mi přestali ozývat – prý mají jiné starosti.

Jednou jsme šli s Tomáškem do parku a potkali sousedku paní Dvořákovou. „To je váš chlapeček? Není vám vůbec podobný,“ řekla s úsměvem, který bodal jako nůž. Usmála jsem se a odpověděla: „Ale má moje srdce.“

Někdy mám pocit, že bojuji s celým světem – s předsudky, s vlastními pochybnostmi i s bolestí z nenaplněného mateřství. Ale když vidím Tomáška, jak se směje a volá na mě „maminko“, vím, že to všechno stálo za to.

Možná nikdy nepoznám pocit těhotenství ani porodní bolesti. Ale poznala jsem bolest čekání a radost z přijetí dítěte do svého života jinak než ostatní ženy.

Někdy si večer sednu k oknu s hrnkem čaje a dívám se na spícího Tomáška. Přemýšlím: Co vlastně znamená být matkou? Je to krev? Nebo láska? A proč je pro některé lidi tak těžké přijmout jinou cestu ke štěstí?