Den, kdy se mi zhroutil svět: Příběh Aleny z pražského paneláku

„Aleno, musím ti něco říct.“

Stála jsem ve dveřích našeho bytu v Modřanech, v ruce ještě svírala kytici od kolegyň ze školy. Byla jsem celá rozesmátá, v hlavě mi ještě doznívaly gratulace a vtipy z rozlučky. Ale když jsem se podívala na Karla, jeho oči byly jiné. Studené. Neznámé.

„Odcházím. Zasloužím si nový život.“

Ta slova mě zasáhla jako facka. Kytice mi vypadla z ruky a růžové karafiáty se rozsypaly po chodbě. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám křičet, nebo se smát tomu absurdnímu momentu. Po 34 letech ve stejné škole, po 38 letech manželství, po všech těch společných Vánocích, dovolených na Šumavě, hádkách kvůli dětem i smířeních u televize… prostě „odcházím“.

„To je nějaký vtip?“ vydechla jsem.

Karel jen zavrtěl hlavou. „Ne. Už to mám dlouho v hlavě. Potřebuju změnu. Chci ještě něco zažít.“

„A co já?“

„Ty… ty to zvládneš. Jsi silná ženská.“

Zavřel za sebou dveře a já zůstala stát v předsíni mezi květinami a krabicemi s dárky od kolegů. Najednou bylo ticho tak hlasité, že mě bolela hlava.

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Všude byly jeho věci – holicí strojek v koupelně, hrnek s nápisem „Nejlepší děda“ na stole, jeho pantofle u postele. Všechno najednou cizí a prázdné.

Druhý den ráno jsem se probudila do ticha. Nikdo nevařil kávu, nikdo nenadával na ranní zprávy v televizi. Jen já a moje myšlenky. Volala mi dcera Jana:

„Mami, co se stalo? Táta mi psal jen krátkou SMSku…“

„Odešel,“ řekla jsem tiše.

„Jak odešel? Kam?“

„Nevím. Prý chce nový život.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen: „Přijedu večer.“

Celý den jsem seděla u okna a dívala se na šedé paneláky naproti. Přemýšlela jsem, kde jsem udělala chybu. Byla jsem moc nudná? Moc stará? Měla jsem si víc hledět sebe a méně školy? Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem opravovala písemky místo toho, abychom šli do kina nebo na procházku.

Večer přišla Jana s malým Vojtou. Objala mě a oba jsme plakaly. Vojta nechápal, proč je babička smutná.

„Babi, proč brečíš?“

„Protože někdy dospělí taky nevědí, co dělat,“ odpověděla za mě Jana.

Další dny byly jako v mlze. Lidé ze školy mi psali zprávy, zvou mě na kávu, ale já nemám sílu nikam jít. Sousedka paní Novotná mi nosí koláče a snaží se mě rozptýlit drby o tom, kdo se rozvádí v domě naproti.

Jednoho dne mi volá Karel:

„Aleno, potřebuju si vzít pár věcí.“

„Přijď kdy chceš,“ odpovím chladně.

Když přijde, je jiný – upravenější, voní cizím parfémem. Vezme si kufr s oblečením a pár knih.

„Máš někoho?“ zeptám se najednou.

Chvíli mlčí. „Ano… Jitka z práce.“

Jitka. Ta mladší kolegyně z jeho oddělení, co vždycky nosila krátké sukně a smála se jeho vtipům.

„Tak proto ty služební cesty…“ řeknu tiše.

Karel jen pokrčí rameny: „Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale ublížil jsi.“

Zůstanu stát u okna dlouho poté, co odejde. Dívám se na světla aut pod panelákem a přemýšlím, jestli má cenu ještě něco začínat.

Začnu chodit na procházky do Modřanské rokle. Potkávám tam paní Hanu z vedlejšího vchodu. Povídáme si o všem možném – o dětech, o tom, jak je těžké být najednou sám.

Jednou večer sedíme u mě doma u čaje a Hana říká:

„Víš, Aleno, já si taky myslela, že po rozvodu už nic dobrého nepřijde. Ale pak jsem začala chodit na keramiku a poznala nové lidi…“

Začnu přemýšlet o tom, co bych mohla dělat já. Přihlásím se do kurzu italštiny pro seniory na kulturním domě. První hodinu mám strach – co když tam budu nejstarší? Co když si nebudu pamatovat slovíčka?

Ale hned první den poznám pana Petra – bývalého strojvedoucího, který má stejný smysl pro humor jako já. Smějeme se spolu nad tím, jak komolíme italská slova.

Začínám zase žít. Pomalu si zvykám na samotu i na nové možnosti. S Janou a Vojtou chodíme do divadla, s Hanou na výlety vlakem.

Někdy večer ale přijde smutek jako vlna. Sedím sama v obýváku a dívám se na staré fotky – svatba v roce 1986, první dovolená v Krkonoších, děti na pískovišti před domem… Přemýšlím, jestli všechno to úsilí stálo za to.

Ale pak si uvědomím: mám před sebou ještě kus života. A možná je čas začít žít i pro sebe.

Možná bych se měla zeptat vás ostatních: Co byste dělali na mém místě? Dá se po tolika letech vůbec začít znovu?