Den, kdy jsem odešla: Štěstí za hranicemi očekávání

„Tohle není život, Lucie. Tohle je přežívání,“ šeptala jsem si do ticha koupelny, zatímco jsem se opírala o studený umyvadlo a snažila se popadnout dech. Za dveřmi se ozývaly tlumené hlasy – manžel Petr a jeho matka paní Novotná zase řešili, proč jsem zapomněla koupit jejich oblíbený chléb. Moje dcera Anička seděla v pokojíčku a tiše si kreslila, jako by tušila, že je lepší být neviditelná.

„Lucie, už zase jsi na něco zapomněla?“ ozvalo se ostře z kuchyně. „Víš, že Petr má rád ten žitný! To je tak těžké?“

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře. „Omlouvám se, dneska toho bylo moc v práci…“

Petr se na mě ani nepodíval. „To není omluva. Máma ti to říkala už včera.“

Bylo mi třicet pět a měla jsem pocit, že žiju život někoho jiného. Všichni kolem mě byli přesvědčení, že mám všechno – krásný byt v Dejvicích, stabilní práci v bance, manžela bez dluhů a tchyni, která nám prý pomáhá. Jenže já se každé ráno budila s tíhou na hrudi a večer usínala s pocitem viny, že nejsem dost dobrá.

Když jsem byla malá, máma mi říkala: „Hlavně buď hodná holka, Lucinko. Pak budeš šťastná.“ Tak jsem byla hodná. Ve škole, doma, v práci. Nikdy jsem nekřičela, nikdy jsem neodmlouvala. Jenže štěstí pořád nikde.

Jednoho večera jsem seděla s Aničkou u její postýlky a ona se mě zeptala: „Mami, proč jsi pořád smutná?“

Ta otázka mě zasáhla jako blesk. Co jí mám říct? Že mám pocit, že se dusím? Že mě její táta už roky neobejmul jen tak? Že mě babička Novotná kontroluje každý krok a já už ani nevím, kdo vlastně jsem?

Další dny byly jako v mlze. V práci jsem dělala chyby, doma jsem byla duchem nepřítomná. Jednou večer Petr přišel domů pozdě a bez jediného slova si sedl k televizi. Z kuchyně na mě paní Novotná sykla: „Měla bys být ráda, že tě Petr živí. Dneska je tolik žen samo s dětmi…“

V tu chvíli mi došlo, že už to dál nejde. Že jestli něco nezměním teď, už nikdy nenajdu odvahu.

Začala jsem potají hledat podnájem. Každou volnou chvíli jsem trávila na internetu a prohlížela malé byty v Holešovicích a na Žižkově. V bance jsem požádala o přesčasové směny, abych měla něco našetřeno. S Aničkou jsme si začaly balit věci do krabic pod záminkou „velkého úklidu“.

Jednoho rána, když Petr odešel do práce a paní Novotná šla na nákup, jsem popadla tašku s oblečením a Aničku za ruku. „Jdeme na výlet,“ řekla jsem jí tiše.

V novém bytě bylo všechno jiné – ticho, klid a svoboda. První noc jsme spaly na matraci na zemi a objímaly se pod jednou dekou. Anička šeptala: „Mami, tady je to hezký.“

Petr mi volal až večer. „Kde jste? Co to má znamenat?“

„Potřebuju čas. Potřebuju být sama za sebe,“ odpověděla jsem roztřeseným hlasem.

Další týdny byly těžké. Petr mi vyhrožoval soudem o Aničku, paní Novotná mi psala dlouhé zprávy o tom, jak ničím rodinu. V práci si kolegyně šeptaly za mými zády – prý jsem blázen, když odcházím od jistoty.

Ale já poprvé po letech cítila klid. Každé ráno jsme s Aničkou snídaly u malého stolu a povídaly si o všem možném. Začala jsem chodit na jógu a poznávat nové lidi. Pomalu jsem si dovolovala být sama sebou – smát se nahlas, zpívat si při vaření nebo jen tak sedět u okna a dívat se na Prahu.

Jednou večer mi Anička přinesla obrázek: byla na něm ona a já v novém bytě s velkým sluncem nad hlavou. „Tady jsme šťastné,“ řekla.

Petr nakonec pochopil, že mě nezlomí ani výčitky, ani peníze. Začali jsme se domlouvat na střídavé péči o Aničku. Paní Novotná mi už nevolá.

Někdy mám strach z budoucnosti – co když to nezvládnu? Co když budu litovat? Ale pak si vzpomenu na ten pocit svobody a vím, že bych to udělala znovu.

Možná nemám všechno podle představ ostatních, ale poprvé v životě mám sama sebe.

A tak se ptám: Kolik z nás žije život podle očekávání druhých? A kolik z nás má odvahu začít znovu – jen pro sebe?