Den, kdy jsem konečně řekla „ne“ tetě Boženě

„Tak co, Aleno, letos to zase všechno zařídíš, viď?“ Tetin hlas se nesl kuchyní jako ledová sprcha. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a v hlavě mi hučelo. Všichni seděli v obýváku, smáli se a popíjeli kávu, zatímco já už třetí hodinu připravovala chlebíčky na rodinnou oslavu. Teta Božena, jako vždycky, jen rozdávala úkoly a kritizovala. „Ty šunky jsi nakrájela moc tlustě. A kde je ten její slavný bramborový salát?“ slyšela jsem ji znovu.

Zhluboka jsem se nadechla. Vždycky jsem mlčela. Vždycky jsem udělala, co chtěla – pro klid v rodině. Ale dneska to ve mně prasklo. „Boženo, proč to neuděláš sama?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem si to stihla rozmyslet. V kuchyni zavládlo ticho. Slyšela jsem jen kapky vody stékající do dřezu.

Teta se na mě otočila s výrazem naprostého šoku. „Prosím?“

„Říkám, proč to neuděláš sama? Každý rok tu lítám jak hadr na holi a ty jen poroučíš. Nikdy ti nic není dost dobré.“

V tu chvíli vešel do kuchyně táta. „Aleno, co se děje?“ zeptal se opatrně.

„Nic, jen jsem řekla, že už toho mám dost,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi třesou ruce.

Teta Božena si založila ruce na prsou. „Tak tohle jsem od tebe nečekala. Vždyť já to dělám pro rodinu! Kdybych to nenechala na tobě, nic by nebylo hotové.“

„Ale vždyť já nejsem jediná v rodině! Proč nikdy nepožádáš třeba Radka nebo Janu? Proč vždycky já?“

Táta se snažil situaci uklidnit: „No tak, Boženo, Alena má pravdu. Každý rok všechno padne na ni.“

Teta protočila oči. „Vy jste dneska nějak citliví. Dřív jste byli rádi, že vás někdo vede.“

V tu chvíli přišla máma a tiše mě pohladila po rameni. „Neboj se,“ zašeptala mi do ucha.

Celý večer byl podivně napjatý. Nikdo moc nemluvil. Teta Božena seděla v koutě a občas si něco zamumlala pod nos. Ostatní členové rodiny se mi vyhýbali pohledem – jako bych udělala něco strašného.

Když jsme po oslavě uklízeli stůl, přišla za mnou sestřenice Jana. „Alčo, já ti chci poděkovat. Já bych na to nikdy neměla odvahu.“

„Ale vždyť jsme dospělí lidi! Proč se pořád bojíme říct jí pravdu?“ zeptala jsem se jí zoufale.

Jana pokrčila rameny: „Protože je to teta Božena. Když ji naštveš, dá ti to pocítit ještě roky.“

Doma jsem pak dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem nad tím, proč jsem tolik let mlčela. Proč jsme všichni radši ustupovali jednomu člověku kvůli klidu? Vzpomněla jsem si na dětství – na všechny ty chvíle, kdy teta rozhodovala o tom, kdo co bude dělat, kdo s kým půjde na výlet, kdo bude sedět u stolu vedle ní. Vždycky muselo být po jejím.

Ráno mi přišla SMS od tety: „Doufám, že jsi na sebe pyšná. Zkazila jsi celou oslavu.“

Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí odepsala: „Jsem pyšná na to, že jsem konečně řekla pravdu.“

Celý den jsem byla nervózní z toho, co na to řeknou ostatní. Máma mi večer zavolala: „Alenko, udělala jsi správně. Taky mě to už dlouho štvalo.“

Začaly mi chodit zprávy i od dalších členů rodiny – někteří mi děkovali za odvahu, jiní byli naštvaní, že jsem rozvířila vody.

O týden později jsme měli další rodinné setkání – tentokrát u Radka doma. Teta Božena přišla pozdě a celou dobu byla zamlklá. Nikdo jí tentokrát nedal do ruky seznam úkolů. Najednou bylo vidět, že i ostatní jsou schopní něco zařídit sami.

Po večeři si mě teta odchytila v předsíni: „Víš co? Možná máš pravdu. Ale já už jiná nebudu.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě necítila strach ani vinu. „To nemusíš být. Stačí, když budeš respektovat ostatní.“

Od té doby už nikdy nebylo všechno jako dřív – ale bylo to lepší. Rodina si začala víc pomáhat a já se přestala bát říct svůj názor.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč nám trvá tak dlouho najít odvahu říct „ne“ těm, kteří nás celý život ovládají? Kolik let ještě promarníme mlčením kvůli falešnému klidu?