Dědo, proč už nejsi náš?

„Dědo, proč už nejsi náš?“ vyhrkla jsem, když jsem ho poprvé po třech měsících potkala na chodbě paneláku. Měl v ruce tašku s rohlíky a tvářil se, jako by mě neviděl. „Terezo, já teď spěchám,“ zamumlal a rychle zmizel za dveřmi bytu číslo 12, kde teď žije s paní Novákovou. Sousedkou, kterou jsme vždycky považovali za trochu podivínskou, ale nikdy by mě nenapadlo, že se stane mojí novou „babičkou“.

Když babička umřela, bylo mi dvacet. Děda byl zničený. Sedával u okna a díval se na prázdné hřiště pod domem, kde jsme si spolu hrávali na schovávanou. Každý pátek jsem mu nosila koláče a snažila se ho rozveselit. „Terezko, už nic nebude jako dřív,“ říkal mi tiše. A pak najednou – bum! – za dva měsíce oznámil, že se stěhuje k paní Novákové. Prý si rozumí, prý je mu s ní dobře.

Máma to obrečela. „Jak můžeš tak rychle zapomenout na maminku?“ křičela na něj přes telefon. Táta jen mlčel a v noci bouchal dveřmi od garáže. Já jsem se snažila být rozumná: „Dědo, hlavně buď šťastný.“ Ale v hloubi duše mě to bolelo. Vždyť babička byla naše všechno.

Začalo to nenápadně. Děda přestal chodit na naše rodinné obědy. Nezvedal telefon. Když jsem mu psala zprávy, odpověděl jedním slovem nebo vůbec. Máma se snažila domluvit návštěvu – prý je pořád zaneprázdněný. A pak přišla ta rána: „Prosím vás, už mě nevyhledávejte. Potřebuju klid.“

Seděla jsem v kuchyni s mámou a tátou a všichni jsme mlčeli. „Možná jsme ho moc dusili,“ řekla máma tiše. Táta jen zavrčel: „Nech ho být, když nechce rodinu.“ Ale já nemohla přestat myslet na to, co jsme udělali špatně.

Jednou večer jsem se rozhodla jít za ním. Zazvonila jsem u dveří číslo 12. Otevřela mi paní Nováková – vlasy natupírované, v ruce vařečku. „Dobrý večer, Terezo,“ usmála se křečovitě. „Děda je doma?“ zeptala jsem se nejistě. „Je unavený, spí,“ odpověděla a zabouchla mi před nosem.

Cestou domů jsem brečela vzteky i smutkem. Vždyť já chci jen vědět, jestli je v pořádku! Máma mi volala: „Nech to být, Terezko. On si vybral.“ Ale já nemohla.

Začaly se šířit drby po domě – že paní Nováková dědu ovládá, že mu zakazuje kontakt s námi. Jedna sousedka mi dokonce řekla: „Viděla jsem ho plakat na balkoně.“ Ale když jsem mu psala dopis a vhodila ho do schránky, nikdy neodpověděl.

Jednoho dne mi přišla SMS: „Terezo, nech mě žít svůj život.“ To bylo všechno. Seděla jsem dlouho na posteli a dívala se do tmy. Vzpomínala jsem na všechny ty chvíle – jak mě učil jezdit na kole, jak jsme spolu pekli vánočku… Jak může být najednou tak cizí?

Začali jsme se doma hádat. Máma byla naštvaná na dědu i na sebe: „Možná jsem ho měla víc podpořit.“ Táta už o něm nechtěl slyšet vůbec nic. A já? Já jsem měla pocit, že jsem přišla o kus sebe.

Jednou jsem potkala dědu na poště. Stál tam s paní Novákovou a vypadal unaveněji než kdy dřív. Chtěla jsem za ním běžet, obejmout ho… Ale on jen sklopil oči a prošel kolem mě.

Začala jsem chodit k psycholožce. „Terezo, někdy lidé potřebují začít znovu,“ říkala mi klidně. „Ale proč musí zapomenout na starou rodinu?“ ptala jsem se zoufale.

Jednou večer mi máma řekla: „Víš co? Zkusme mu napsat dopis všichni dohromady.“ Sedli jsme si ke stolu a každý napsal pár vět – o tom, jak nám chybí, jak bychom chtěli aspoň vědět, že je v pořádku. Dopis jsme vhodili do schránky.

Odpověď nikdy nepřišla.

A tak žijeme dál – s prázdným místem u stolu a otázkami bez odpovědí. Občas slyším jeho smích z otevřeného okna bytu číslo 12 a bolí to ještě víc.

Možná jednou pochopím, proč nás děda opustil kvůli nové lásce… Ale dnes večer si zase kladu tu samou otázku:

Může člověk opravdu začít znovu a úplně zapomenout na ty, kteří ho milovali? Co byste dělali vy na mém místě?