Dědeček, který má znovu být otcem: Příběh o zradě a nových začátcích

„Jak jsi mi to mohl udělat, Karle?“ vyhrkla jsem, když jsem v jeho očích poprvé po letech zahlédla strach. Seděl naproti mně v naší kuchyni, kde jsme spolu snídali tolik let, a najednou byl cizí. V ruce svíral hrnek s kávou tak pevně, až mu zbělely klouby. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, jako by chtěly přehlušit ticho mezi námi.

„Jano, já… já nevím, co říct,“ zamumlal a sklopil hlavu. V tu chvíli jsem věděla, že je to pravda. Všechno, co jsem poslední měsíce cítila – jeho odtažitost, pozdní příchody domů, tiché telefonáty na balkoně – všechno to dávalo smysl.

Byli jsme spolu třicet let. Třicet let společných Vánoc, dovolených na chalupě v Orlických horách, hádek kvůli dětem i smíření u večerního čaje. Vychovali jsme dvě děti – Tomáše a Lucii – a teď jsme měli být „ti šťastní důchodci“, jak nám všichni říkali. Jenže místo toho jsem seděla naproti muži, kterého jsem milovala celý život, a dozvídala se, že čeká dítě s jinou ženou.

„Je to Eva z práce,“ přiznal tiše. „Víš, ta účetní…“

Samozřejmě že jsem věděla. Eva byla o dvacet let mladší než já. Vždycky se mi zdála milá, když jsem ji potkala na firemním večírku. Nikdy by mě nenapadlo…

„A co teď?“ zeptala jsem se chraplavě. „Co budeš dělat?“

Karel mlčel. V jeho očích jsem viděla slzy – poprvé za celý náš společný život.

Ten večer jsem nemohla spát. Procházela jsem byt tam a zpátky, dívala se na staré fotky a přemýšlela, kde se to pokazilo. Byla jsem špatná manželka? Přestala jsem být zajímavá? Nebo je to prostě život a stárnutí?

Druhý den ráno jsem zavolala Lucii. „Mami, co se děje?“ poznala hned podle hlasu, že je něco špatně.

„Tatínek… tatínek čeká dítě s jinou ženou,“ zašeptala jsem.

Na druhém konci bylo ticho. Pak jen: „To snad není pravda…“

Tomáš reagoval jinak. „To si děláš srandu? V tomhle věku? Co si myslí?“ rozčiloval se. „A co ty? Co budeš dělat?“

Nevěděla jsem. Celý život jsem byla „Karel a Jana“. Najednou jsem měla být jen Jana.

Dny plynuly v mlze. Karel se snažil být doma víc, ale bylo to trapné. Každý jeho pohyb mi připomínal zradu. Jednou večer přišel za mnou do ložnice.

„Jano, já tě mám pořád rád… Ale s Evou je to jiné. Neplánoval jsem to. Prostě se to stalo.“

„A dítě?“

„Narodí se v listopadu.“

Zavřela jsem oči. Listopad – měsíc našeho výročí svatby.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Stromovce. Potřebovala jsem být sama se svými myšlenkami. Jednou jsem tam potkala sousedku Martu.

„Ty jsi nějaká bledá, Jani,“ řekla starostlivě.

Povzdechla jsem si: „Karel čeká dítě s jinou.“

Marta mě objala a řekla: „To zvládneš. Jsi silnější, než si myslíš.“

Začala jsem chodit na keramiku do místního domu dětí a mládeže. Prsty zabořené v hlíně mi pomáhaly zapomenout na bolest. Poznala jsem tam nové lidi – třeba paní Alenu, která ovdověla před pěti lety a teď si užívala života víc než kdy dřív.

Jednou večer mi Karel oznámil: „Stěhuju se k Evě.“

Jen jsem přikývla. Už mě nebolelo tolik jako dřív – spíš přišlo zvláštní prázdno.

Děti byly naštvané na Karla, ale zároveň nevěděly, jak se ke mně chovat. Lucie mi nabídla, abych se přestěhovala k nim do Brna, ale já odmítla.

„Musím si to vyřešit sama,“ řekla jsem jí.

Začala jsem znovu objevovat Prahu – chodila do divadla, na výstavy, občas i do kavárny sama. Po čase jsem zjistila, že mi samota nevadí tolik jako dřív.

Jednou mi přišla SMS od Karla: „Narodil se nám syn – Matyáš.“

Chvíli jsem jen zírala na displej. Pak jsem mu odepsala: „Ať je zdravý.“

Večer jsem seděla u okna s hrnkem čaje a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, co všechno jsme s Karlem prožili – i o tom, co mě ještě čeká.

Možná je čas začít znovu. Možná je čas být jen Jana.

A tak se ptám: Je možné po třiceti letech začít znovu? A kdy člověk opravdu pozná sám sebe?