Dali jsme dceři byt po babičce. Teď jsme v jejím životě jen hosté

„Mami, prosím tě, můžeš mi zavolat až zítra? Teď mám fakt hodně práce.“

Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co jsem položila telefon. Stála jsem u okna v našem malém bytě na Jižním Městě a dívala se na šedivé paneláky, které se táhly až k obzoru. Bylo pondělí odpoledne, venku pršelo a já jsem měla pocit, že mi něco těžkého sedí na hrudi. Jako bych najednou nebyla vítaná ani ve vlastním životě své dcery.

Jmenuji se Alena Novotná a celý svůj život jsem se snažila být dobrou matkou. S manželem Karlem jsme vychovali naši jedinou dceru, Kláru, v lásce a sounáležitosti. Když před pěti lety zemřela moje maminka, zůstal po ní byt na Vinohradech – krásný, světlý, s vysokými stropy a parketami, které pamatují ještě první republiku. Několik let jsme ho pronajímali, ale nikdy jsem neměla pocit, že je to správné. Ten byt byl plný vzpomínek na dětství, na Vánoce u babičky, na vůni jejího koláče.

Když Klára oznámila, že čeká miminko a s přítelem Petrem hledají větší bydlení, rozhodli jsme se s Karlem udělat to, co nám připadalo nejpřirozenější – darovat jí ten byt. Nečekali jsme žádné velké díky, žádné dary na oplátku. Chtěli jsme jí jen pomoct. Vždyť co je víc než rodina?

Pamatuju si ten den, kdy jsme jí to oznámili. Seděli jsme všichni čtyři u nás v kuchyni, Klára měla slzy v očích a Petr nás objal oba najednou. „To je neuvěřitelné… Děkujeme! My vám to nikdy nezapomeneme,“ říkala tehdy Klára. Byla jsem šťastná. Měla jsem pocit, že děláme správnou věc.

Jenže časem se něco změnilo. Nejprve to byly drobnosti – Klára nám přestala volat tak často jako dřív. Když jsme přišli na návštěvu do bytu na Vinohradech, už tam nebyly žádné babiččiny fotografie ani staré knihy. Všechno bylo nové, moderní, chladné. „Potřebovali jsme změnu,“ vysvětlovala mi Klára, když jsem se opatrně zeptala na starý sekretář po mamince.

„Mami, tohle už je náš domov. Chceme si ho zařídit podle sebe,“ řekla mi jednou téměř podrážděně.

Snažila jsem se to chápat. Vždyť je dospělá, má vlastní rodinu. Ale někde uvnitř mě to bolelo. Jako by s každým novým kusem nábytku mizela i část mě samotné.

Karel byl vždycky klidnější než já. „Nech je být, Alenko,“ říkal mi večer v posteli, když jsem mu svěřovala své obavy. „Dali jsme jim svobodu. Teď musíme přijmout, že už nejsme středem jejich světa.“

Ale já jsem to nedokázala. Každý měsíc jsem volala Kláře s nabídkou hlídání malé Aničky. Většinou mi řekla, že už mají program nebo že přijede Petrův tatínek z Plzně.

Jednou jsem přišla neohlášeně – nesla jsem domácí koláč a pár starých fotek z dětství Kláry. Otevřela mi Anička s úsměvem, ale Klára byla viditelně rozpačitá.

„Mami, příště prosím zavolej dopředu… Máme tu dneska návštěvu.“

V obýváku seděla Petrova sestra s rodinou a já se cítila jako vetřelec ve vlastním domě. Položila jsem koláč na stůl a rychle se rozloučila.

Cestou domů jsem brečela v tramvaji jako malá holka.

Začala jsem si všímat i jiných věcí – Klára nás přestala zvát na rodinné oslavy, Vánoce slavila s Petrovými rodiči a když jsme jí nabídli pomoc s hlídáním během její nemoci, odmítla nás s tím, že „to zvládnou sami“.

Jednou večer jsem seděla s Karlem u televize a najednou jsem to nevydržela:

„Kde jsme udělali chybu? Proč nás Klára odstrčila? Vždyť jsme jí dali všechno…“

Karel jen pokrčil rameny a pohladil mě po ruce.

Začala jsem pochybovat o všem – o sobě jako matce, o našem rozhodnutí dát byt dceři bez podmínek. Možná jsme měli být přísnější? Možná jsme měli trvat na tom, aby některé věci zůstaly tak, jak byly? Nebo jsme jí měli dát větší prostor už dřív?

Nedávno mi Klára volala:

„Mami, potřebuju pohlídat Aničku na dvě hodiny. Můžeš?“

Bylo to poprvé po dlouhé době, co mě o něco požádala. Souhlasila jsem okamžitě a přišla do bytu přesně na čas. Anička mě objala a ukázala mi svůj nový pokojík. Bylo tam všechno jiné – žádné stopy po minulosti.

Když jsem seděla v kuchyni a čekala na Klářin návrat, dívala jsem se z okna na pražské střechy a přemýšlela: Je tohle opravdu cena za lásku? Musíme dát všechno a pak jen tiše čekat za dveřmi?

Možná je tohle běžný osud rodičů v dnešní době – být hostem ve světě svých dětí.

Co myslíte vy? Je správné dávat dětem všechno bez podmínek? Nebo bychom měli chránit i kousek sebe?