Cizinec v mém domě: Když rodina bolí nejvíc

„Zuzano, otevři! Vím, že jsi doma!“ ozývalo se za dveřmi a já stála v kuchyni s hrnkem studené kávy v ruce, srdce mi bušilo až v krku. Bylo půl jedenácté večer a já už dávno měla spát, ale místo toho jsem poslouchala, jak můj bratr Michal mlátí do dveří našeho bytu na Žižkově. Věděla jsem, že je opilý. Zase. A věděla jsem, že pokud otevřu, bude to další nekonečný večer plný výčitek, slibů a hádek.

„Zuzko, prosím tě, otevři. Je mi zima,“ ozval se jeho hlas už tišeji. Chvíli jsem váhala. V hlavě mi běžely všechny ty rozhovory s mámou: „Je to tvůj bratr, Zuzi. Musíš mu pomoct. Kdo jiný než rodina?“ Jenže já už nemohla. Už několik měsíců jsem byla jeho poslední záchrana – po rozvodu přišel o práci, o byt a nakonec i o většinu přátel. Všichni se od něj odvrátili a já byla ta poslední, kdo mu ještě věřil.

Otevřela jsem dveře. Michal stál na chodbě, oči zarudlé, kabát rozepnutý, v ruce igelitku s pár věcmi. „Díky,“ zamumlal a prošel kolem mě do obýváku. Cítila jsem směs lítosti a vzteku. „Michale, tohle už nejde dál,“ začala jsem opatrně. „Musíš si najít něco vlastního. Já už to nezvládám.“

„Ty mě chceš vyhodit?“ vyštěkl na mě a já viděla v jeho očích tu známou směs zoufalství a vzteku. „Jsem tvůj bratr! Vždyť víš, že teď nemám kam jít.“

„Já vím,“ zašeptala jsem. „Ale já už nemůžu. Nemůžu pořád poslouchat tvoje sliby a pak tě najít ráno spícího na gauči s prázdnou lahví vodky.“

Mlčel. Sedl si na pohovku a hlavu složil do dlaní. V tu chvíli jsem měla chuť si k němu sednout a obejmout ho jako kdysi, když jsme byli malí a báli se bouřky. Jenže teď byl mezi námi příkop plný nevyřčených výčitek a bolesti.

Druhý den ráno jsem našla v kuchyni rozbitý hrnek a na stole poznámku: „Promiň.“ Bylo mi jasné, že Michal zase odešel někam pít. Celý den jsem byla jako na trní – v práci jsem dělala chyby, kolegyně Jana se mě ptala, jestli jsem v pořádku. „To víš, rodina,“ odpověděla jsem s nuceným úsměvem.

Večer přišla máma. Sedla si ke mně do kuchyně a začala: „Zuzi, musíš být trpělivá. Michal teď potřebuje pomoc víc než kdy jindy.“

„A kdo pomůže mně?“ vyhrkla jsem nečekaně ostře. Máma se zarazila. „Já už nemůžu, mami. On mě ničí. Každý den čekám, co zase provede. Bojím se chodit domů.“

Máma se rozplakala. „Já vím, holčičko… Ale on je přece tvůj bratr.“

Tahle věta mě bodla do srdce jako nůž. Proč je vždycky všechno na mně? Proč já musím být ta silná? Proč mám pocit viny za to, že chci klid?

Další týdny byly peklo. Michal střídal období klidu s výbuchy vzteku a zoufalství. Jednou přišel domů s monoklem pod okem a tvrdil, že ho někdo přepadl. Jindy mi volali z práce, že si pro něj mám přijít na záchytku.

Jednoho večera jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. V ruce jsem držela mobil a psala zprávu: „Michale, zítra si musíš najít jiné místo k přespání. Už to dál nejde.“ Odeslala jsem ji a rozbrečela se.

Ráno bylo ticho. Michal seděl v kuchyni, oči opuchlé od pláče. „Takže mě fakt vyhazuješ?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem čekala sama od sebe. „Miluju tě, ale už nemůžu žít ve strachu ve vlastním bytě.“

Odešel beze slova. Dny po jeho odchodu byly zvláštní – ticho v bytě bylo najednou ohlušující. Chyběl mi jeho smích i jeho přítomnost, ale zároveň jsem cítila úlevu.

Máma mi dlouho nevolala. Když jsme se konečně potkaly u ní doma na návštěvě, řekla jen: „Snad jsi udělala správně.“

Nevím to dodnes. Michal skončil na ubytovně někde na Smíchově, občas mi napíše zprávu nebo zavolá v noci opilý. Někdy mám chuť ho zase pustit zpátky domů – vždyť je to přece můj bratr! Ale pak si vzpomenu na všechny ty noci plné strachu a výčitek.

Možná jsem špatná sestra. Možná jsem jen člověk, který chce žít v klidu.

A tak se ptám vás: Je špatné chránit svůj vlastní klid před rodinou? Kde končí povinnost pomáhat blízkým a kde začíná právo na vlastní život?