Cena laskavosti: „Podporovala jsem rodinu, ale stala jsem se padouchem“

„Proč jsi mi zase vzala peníze z účtu, mami?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Máma stála u sporáku, míchala polévku a ani se na mě nepodívala. „Potřebovala jsem zaplatit elektřinu. Vždyť víš, že bez tebe bychom byli na ulici,“ odpověděla klidně, jako by to byla samozřejmost. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem jen sevřela pěsti a polkla slzy.

Jmenuji se Lucie Novotná a je mi třicet čtyři let. Od svých devatenácti pracuji – nejdřív v supermarketu, pak jako účetní v malé firmě v Brně. Táta nás opustil, když mi bylo dvanáct, a máma se nikdy pořádně nepostavila na vlastní nohy. Mám ještě dva mladší bratry – Honzu a Petra. Honza je věčný student a Petr už třetím rokem hledá práci, ale zatím se spokojil s tím, že hraje na počítači a občas mi pošle zprávu, jestli mu koupím nový telefon.

Celý život jsem byla ta „zodpovědná“. Ta, která platí složenky, nakupuje jídlo, půjčuje peníze na školní výlety i na nové boty. Když jsem si našla byt na sídlišti v Líšni, máma mě prosila, abych jí nechala klíče – prý kdyby něco. Brzy se z toho stalo skladiště pro její věci a útočiště pro Petra, když se pohádal s mámou.

Jednoho dne mi volala šéfová: „Lucko, potřebuju tě v kanceláři. Máme průšvih s daněmi.“ Byla jsem v práci do noci a domů jsem přišla vyčerpaná. V lednici nebylo nic k jídlu – máma si prý „něco vzala“, protože doma už nebylo nic. V tu chvíli jsem si uvědomila, že žiju v začarovaném kruhu. Všichni ode mě jen berou a já jim to dovolím.

Když jsem si našla přítele – Tomáše – byl první, kdo mi řekl: „Proč jim pořád pomáháš? Oni tě jen využívají.“ Nechtěla jsem to slyšet. „To jsou moje rodina,“ bránila jsem je. Ale Tomáš měl pravdu. Když jsem onemocněla a skončila na neschopence s těžkou chřipkou, nikdo z nich mi nepřinesl ani čaj. Máma mi poslala SMS: „Až budeš moct, pošli mi prosím tisícovku na léky.“

Jednou večer jsem seděla v obýváku a slyšela hádku z kuchyně. Honza křičel na mámu: „Proč mi Lucie nechce dát peníze na školu? Ona má přece dost!“ Máma mu odpověděla: „Ona je teď nějaká divná. Asi jí Tomáš kazí hlavu.“ V tu chvíli mi došlo, že pro ně nejsem člověk, ale bankomat.

Rozhodla jsem se to změnit. Sešla jsem se s mámou u ní doma. „Mami, už ti nemůžu dál posílat peníze. Potřebuju si něco našetřit pro sebe. Chci žít svůj život.“ Máma se rozplakala: „Jak můžeš být tak sobecká? Já tě vychovala sama! Bez tebe jsme ztracení!“ Bratři se mnou přestali mluvit úplně.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem slyšela větu: „Máte právo myslet na sebe.“ Bylo to osvobozující i děsivé zároveň. Tomáš mě podporoval, ale rodina mě začala pomlouvat po celé ulici. Sousedka mi jednou řekla: „Tvoje máma říkala, že jsi ji nechala ve štychu. To bych od tebe nečekala.“

Byly dny, kdy jsem brečela do polštáře a měla chuť všechno vzdát. Ale pak přišel zlom – dostala jsem nabídku práce v Praze. Nový začátek. Sbalila jsem si věci a odstěhovala se. Máma mi volala každý den: „Kdy nám pošleš peníze?“ Neodpovídala jsem.

Po půl roce mi přišel dopis od Honzy: „Promiň, že jsme tě využívali. Neumíme být samostatní. Ale ty jsi byla vždycky silná.“ Poprvé za dlouhou dobu jsem cítila úlevu.

Dnes žiju sama v malém bytě na Vinohradech. Občas mám výčitky svědomí – mohla jsem udělat víc? Ale pak si vzpomenu na všechny ty roky obětování a uvědomím si, že mám právo být šťastná.

Někdy se ptám sama sebe: Je správné postavit se vlastní rodině kvůli vlastnímu štěstí? Nebo bych měla být navždy ta obětavá dcera? Co byste udělali vy?