Byt, který rozděluje rodinu: Rozhovor, který změnil všechno
„Babi, proč jsi dneska tak zamyšlená?“ zeptala jsem se a položila na stůl talíř s čerstvě usmaženými řízky. V kuchyni voněla majoránka, ale ve vzduchu viselo napětí. Babička Gabriela se na mě podívala přes brýle a chvíli mlčela. „Noro, někdy mám pocit, že už tu dlouho nebudu. A nevím, co s tím bytem.“
Ztuhla jsem. Ten byt na Letné byl celý můj svět. Vyrůstala jsem tu od pěti let, když mě máma Květoslava nechala u babičky a odjela za prací do Německa. Babička mě naučila všechno – jak správně zamíchat těsto na bábovku, jak se nebát vystoupit na jevišti v ochotnickém divadle, jak přežít první zlomené srdce. Byla mi mámou i tátou.
„Babi, vždyť víš, že se o tebe postarám. Jsem tu každý den,“ řekla jsem tiše a doufala, že to stačí. Ale v tu chvíli se ozval zvonek. Otevřela jsem dveře a za nimi stála ona – Květoslava. Po dvanácti letech.
„Ahoj mami,“ řekla jsem rozpačitě. Květoslava mě objala, jako by se nic nestalo. „Noro, vypadáš skvěle! Ahoj mami,“ obrátila se k babičce a usmála se tím svým naučeným úsměvem.
Večer jsme seděly všechny tři u stolu. Květoslava vyprávěla o životě v Mnichově, o novém příteli a o tom, jak jí chyběla rodina. Babička byla šťastná, že ji vidí, ale já cítila, jak se mi svírá žaludek.
Když Květoslava odešla spát do bývalého dětského pokoje, sedla jsem si k babičce na gauč. „Babi, musíme si promluvit o tom bytě,“ začala jsem opatrně.
Babička si povzdechla. „Vím, co chceš říct. Ale je to těžké. Květoslava je moje dcera…“
„Ale já jsem tu byla vždycky! Kdo ti nosil léky? Kdo tě vozil na kontroly? Kdo ti vařil polévky, když jsi měla chřipku? Kdo ti pomáhal s divadlem?“ vyhrkla jsem a slzy mi stékaly po tváři.
Babička mě pohladila po ruce. „Noro, ty jsi moje všechno. Ale chápeš… je to složité.“
Dny plynuly a napětí rostlo. Květoslava začala být podezřele milá – pomáhala s úklidem, nosila babičce květiny a dokonce navrhla společný výlet do Karlových Varů. Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor za zavřenými dveřmi.
„Mami, měla bys ten byt napsat na mě. Víš přece, že Nora je ještě mladá, může si najít něco svého… Já bych ti mohla pomoct s opravami…“
Zamrazilo mě. Celou noc jsem nespala a ráno jsem babičce nalila čaj s medem. „Babi, prosím tě… já nechci nic jiného než vědět, že mám domov. Že mě nevyhodíš kvůli mámě.“
Babička se rozplakala. „Noro, já nevím, co mám dělat! Miluju vás obě…“
Začaly hádky. Květoslava mi vyčítala, že manipuluju babičkou. Já jí zase připomínala všechny roky její nepřítomnosti. Babička slábla před očima.
Jednoho dne přišla sociální pracovnice – někdo ji anonymně zavolal kvůli péči o babičku. Bylo mi jasné, kdo za tím stojí. Musela jsem vysvětlovat, že babička je v pořádku a že všechno zvládáme.
Napětí vyvrcholilo při rodinné večeři. Květoslava přinesla notářské papíry a položila je před babičku.
„Mami, podepiš to prosím tě. Aspoň bude klid.“
Babička se rozplakala a papíry odsunula stranou. „Nechci už o tom slyšet! Ten byt byl vždycky domovem pro vás obě…“
Vyběhla jsem z bytu na chodbu a rozbrečela se nahlas. Sousedka paní Novotná mě objala: „Neboj se, holka zlatá. Pravda vždycky vyjde najevo.“
Následující dny byly tiché a studené. Babička ležela v posteli a odmítala jíst. Květoslava odjela zpátky do Německa – prý musí do práce.
Zůstaly jsme samy. Seděla jsem u babičky a držela ji za ruku.
„Noro… promiň mi to všechno,“ zašeptala slabě.
„Babičko, hlavně buď tady se mnou…“
Nakonec babička rozhodla – napsala dopis notářce: „Chci, aby Nora měla jistotu domova.“ Byt převedla na mě s podmínkou dožití.
Květoslava mi už nikdy nezavolala.
Dodnes přemýšlím: Stála mi ta jistota domova za tohle všechno? Může být láska k domovu silnější než krev? Co byste udělali vy na mém místě?