Babiččina poslední volba: Když rodina zradí

„Tohle už není můj domov,“ zašeptala babička, když zabouchla dveře svého bytu naposledy. Stála jsem vedle ní na chodbě, v ruce igelitku s jejími posledními věcmi, a cítila jsem, jak se mi srdce svírá. Všechno to začalo před měsícem, když jsme se u nedělního oběda pohádali kvůli tomu zatracenému bytu na Vinohradech.

„Babi, vždyť jsi říkala, že byt zůstane v rodině,“ připomněl tehdy můj bratranec Tomáš, který poslední dobou chodil kolem babičky jako sup. „Myslím, že bychom ho měli přepsat na mě. Ty už jsi stará a sama to tu nezvládneš.“

Babička se na něj podívala s takovým smutkem, jaký jsem u ní nikdy neviděla. „Tomáši, já tu ještě nejsem na odpis. A hlavně – tohle je můj domov.“

Ale Tomáš nepolevil. Začal babičce vyčítat, že je sobecká, že myslí jen na sebe a že on má rodinu, děti a potřebuje větší byt. Ostatní mlčeli. Máma se dívala do talíře, táta si nervózně pohrával s vidličkou. Já jsem jen seděla a cítila, jak se mi vaří krev v žilách.

Po obědě jsem šla za babičkou do kuchyně. „Babi, nenech si to líbit. Je to tvůj byt.“

Pohladila mě po ruce. „Petruško, někdy je lepší odejít dřív, než tě někdo vyhodí.“

Nechápala jsem to. Vždycky byla silná žena – přežila válku, komunismus i smrt dědy. Ale teď ji zlomila vlastní rodina.

O týden později mi zavolala: „Prodala jsem byt. Zítra se stěhuju do domova důchodců.“

„Cože? Proč? Vždyť můžeš být u nás!“

„Nechci být nikomu na obtíž. A hlavně… už to tam není domov.“

Ten den jsem poprvé viděla babičku plakat.

Stěhování bylo rychlé. Tomáš se ani neukázal. Prý měl moc práce. Máma byla bledá jako stěna a táta jen tiše nosil krabice do auta. Všichni jsme věděli, že jsme něco nenávratně ztratili.

V domově důchodců babička seděla u okna a dívala se ven na šedivý dvůr. „Víš, Petruško,“ řekla tiše, „nejhorší není ztratit byt. Nejhorší je ztratit pocit, že někam patříš.“

Chtěla jsem Tomášovi zavolat a všechno mu říct do očí. Ale máma mě zastavila: „Nech to být. Stejně by to nepochopil.“

Ale já nemohla spát. Přemýšlela jsem, kde jsme udělali chybu. Proč jsme nedokázali babičku ochránit? Proč jsme dovolili, aby peníze a majetek rozbily naši rodinu?

Jednou večer jsem za babičkou přišla s bábovkou. Seděla v křesle a pletla svetr pro mého syna. „Babi, mrzí mě to všechno,“ řekla jsem.

Usmála se: „To není tvoje vina. Každý si nese svůj kříž.“

Ale já věděla, že jsme ji nechali samotnou v nejhorším okamžiku jejího života.

O pár dní později přišla zpráva – Tomáš koupil nový byt za peníze z prodeje toho babiččina. Chlubil se na Facebooku fotkami nové kuchyně a psal o tom, jak je důležité mít vlastní domov pro rodinu.

Chtělo se mi křičet.

Máma přestala s Tomášem mluvit úplně. Táta jen kroutil hlavou: „Tohle už není rodina.“

A já? Každý týden chodím za babičkou do domova důchodců. Nosím jí květiny a poslouchám její příběhy z mládí. Snažím se jí dát pocit domova aspoň trochu zpátky.

Ale pořád mě trápí otázka: Co je vlastně důležitější – majetek nebo vztahy? A dá se vůbec ještě něco napravit?

Možná mi poradíte vy: Jak byste se zachovali na mém místě? Dá se taková rána v rodině vůbec zahojit?