Babiččina oběť: Když jsem nosila vlastní vnučku

„Mami, prosím tě, už to nevydržím…“ Klára seděla u našeho kuchyňského stolu, ruce sevřené v pěst a oči zarudlé od pláče. V tu chvíli jsem věděla, že je zle. Věděla jsem to už dávno, ale nikdy jsem si nepřipustila, že by zoufalství mohlo zajít až sem.

„Klárko, zlato, vždyť ještě není všem dnům konec…“ snažila jsem se ji utěšit, ale ona mě přerušila: „Mami, já už nemůžu. Všichni kolem mě mají děti. Kamarádky, kolegyně… a já? Já jsem jen prázdná schránka.“

To slovo – prázdná schránka – mě bodlo do srdce. Vždycky byla tak silná, bojovná, ale teď přede mnou seděla zlomená žena. Moje dcera. A já jsem věděla, že musím něco udělat.

Ten večer jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se v posteli vedle Karla, svého muže. „Baru, co tě trápí?“ zeptal se tiše. „Klára… Je na dně. A já… já bych jí nejradši dala všechno na světě.“

Karel mlčel. Věděl, že když si něco vezmu do hlavy, nic mě nezastaví. A tak jsem ráno Kláře navrhla to, co mě napadlo už v noci: „Klárko, co kdybych… co kdybych ti to dítě odnosila?“

Nejdřív se zasmála. Myslela si, že žertuji. Ale když viděla, že to myslím vážně, rozplakala se znovu – tentokrát jinak. „Mami… to bys pro mě udělala?“

A tak začal náš boj s úřady, lékaři a hlavně s vlastními pochybnostmi. V Česku není náhradní mateřství jednoduché. Museli jsme projít desítkami vyšetření, psychologických pohovorů a nekonečnými rozhovory s právníky. Karel byl proti. „Barboro, vždyť je ti padesát! Co když se ti něco stane? Co když…“

Ale já byla rozhodnutá. Klára s manželem Tomášem byli zoufalí a já byla jejich poslední naděje.

První týdny těhotenství byly zvláštní. Tělo bolelo jinak než před lety a únava byla mnohem větší. Ale když jsem viděla Klářin úsměv pokaždé, když jsme šly na ultrazvuk, věděla jsem, že to stojí za to.

Jenže pak přišly první stíny. Tomáš začal být odtažitý. Klára byla podrážděná a hádavá. Jednoho večera jsem zaslechla jejich hádku přes dveře: „Tomáši, proč jsi takový? Vždyť je to naše dítě!“ – „Je to tvoje matka! Jak se na ni mám dívat? Jak mám přijmout dítě, které porodí ona?“

V tu chvíli mi došlo, že to nebude tak jednoduché. Že naše rodina už nikdy nebude stejná.

Porod byl těžký. Komplikace přišly nečekaně a já málem přišla o život. Když mi malou Aničku položili na hruď, rozplakala jsem se štěstím i bolestí zároveň. Klára stála u postele a dívala se na mě s láskou i výčitkami v očích.

Doma to začalo skřípat ještě víc. Tomáš se malé vyhýbal a Klára byla neustále nervózní. Já se snažila být v pozadí, ale Anička mě poznávala po hlase i vůni a hledala mě očima pokaždé, když plakala.

Jednou večer přišla Klára ke mně do pokoje: „Mami… já nevím, jestli to zvládnu. Pořád mám pocit, že Anička je víc tvoje než moje.“

„To není pravda,“ šeptala jsem a objala ji. Ale v hloubi duše jsem cítila totéž.

Začaly kolovat řeči po vesnici. Lidé si šeptali na návsi i v obchodě: „To je ta Barbora, co nosila dítě vlastní dceři…“ Někteří nás litovali, jiní odsuzovali.

Karel se uzavřel do sebe a začal trávit večery v hospodě. Jednou přišel domů opilý a křičel: „Tohle jsi chtěla? Rozbít rodinu? Vždyť už nejsme normální!“

A já? Já jsem se cítila sama jako nikdy předtím.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice na kontrolu. Ptala se mě: „Paní Novotná, jste si jistá, že jste schopná být jen babičkou?“ Nedokázala jsem odpovědět.

Čas plynul a Anička rostla. Klára se snažila být dobrou mámou, ale mezi námi viselo něco nevyřčeného. Jednou mi řekla: „Mami, možná jsme udělaly chybu.“

Možná ano.

Ale když dnes držím Aničku v náručí a ona mi šeptá: „Babičko,“ vím, že bych to udělala znovu.

Jen někdy přemýšlím: Stálo to všechno za tu bolest? Může být láska opravdu tak silná, aby překonala i ty nejhlubší rány?

Co byste udělali vy na mém místě?