Babiččina nečekaná pomsta: Lekce pokory v srdci maloměsta

„To snad nemyslíte vážně, paní! Ty rohlíky jsou v akci jen do deseti hodin, teď už platíte plnou cenu.“ Její hlas byl ostrý jako břitva a celá fronta v Jednotě se otočila mým směrem. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. V ruce jsem svírala igelitku a v hlavě mi hučelo. „Ale já tu byla už před desátou, jen jste mě nechala čekat…“ snažila jsem se bránit, ale prodavačka – nějaká mladá holka s copem, jmenovka říkala „Tereza“ – mě přerušila: „Další prosím!“

Stála jsem tam jako opařená. Lidé za mnou si něco šeptali, někdo se uchechtl. V tu chvíli jsem si připadala menší než ta igelitka s rohlíky. Když jsem vyšla ven, slzy se mi draly do očí. Celý život jsem byla zvyklá na slušnost, na úctu k starším – a teď tohle? V hlavě mi začal klíčit plán. Pomsta. Ne nějaká velká, jen taková malá lekce pro tu drzou holku.

Doma jsem seděla u stolu a přemýšlela. Moje dcera Jana by mi řekla, ať to nechám být. Ale já nemohla. Vzpomněla jsem si na staré časy, kdy jsme s kamarádkami z práce tropily drobné naschvály kolegům – pro zábavu i pro spravedlnost. Tohle ale bylo jiné. Tohle bylo osobní.

Druhý den jsem šla do Jednoty znovu. Tereza tam byla, tentokrát skládala zboží do regálu. „Dobrý den,“ řekla jsem sladce a usmála se na ni. „Mohla byste mi poradit, kde najdu bezlepkovou mouku? Mám vnučku s alergií.“ Tereza se zamračila, ale šla mi ukázat regál. „Tady je,“ řekla otráveně. „A máte nějaký recept na bezlepkový chléb?“ zeptala jsem se nevinně. Očividně netušila, co odpovědět. „Já… nevím, zkuste internet.“

Celý týden jsem chodila do obchodu s různými dotazy a prosbami. Jednou jsem chtěla poradit s výběrem jogurtu, jindy jsem potřebovala pomoct s těžkým košíkem. Tereza byla čím dál podrážděnější a já měla pocit zadostiučinění. Ale pak se něco změnilo.

Jednoho odpoledne jsem ji zahlédla venku za obchodem, jak sedí na lavičce a pláče. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si sedla vedle ní. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se tiše. Tereza se na mě podívala zarudlýma očima a chvíli mlčela. „Mám toho moc,“ vydechla nakonec. „Táta je nemocný, máma pořád v práci… Já musím po škole makat tady a ještě se starat o bráchu.“

V tu chvíli mi došlo, jak málo toho o ní vím. Viděla jsem jen drzou prodavačku, ale neviděla jsem unavenou holku s těžkým životem. Najednou mi bylo trapně za všechny ty své naschvály.

„Víš, já… taky to nemám vždycky lehké,“ řekla jsem opatrně. „Můj muž umřel před pěti lety a od té doby je mi často smutno. Někdy mám pocit, že už nikoho nezajímám.“ Tereza se na mě podívala jinak – najednou v jejích očích nebyla podrážděnost, ale pochopení.

Začaly jsme si povídat častěji. Když měla pauzu, sedly jsme si na lavičku před obchodem a povídaly si o všem možném – o škole, o rodině, o tom, jak je těžké být někdy silný pro ostatní. Zjistila jsem, že Tereza miluje pečení a sní o vlastní cukrárně. Jednou mě dokonce pozvala domů ochutnat její bábovku.

Moje dcera Jana si všimla změny: „Mami, ty jsi nějaká veselá poslední dobou.“ Usmála jsem se: „Našla jsem si novou kamarádku.“ Jana se zasmála: „To je dobře. A kdo to je?“ Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno povyprávěla.

Jednoho dne přišla Tereza do obchodu s velkou modřinou na ruce. „Co se ti stalo?“ ptala jsem se vyděšeně. „Brácha spadl ze schodů a já ho chytala…“ povzdechla si. Nabídla jsem jí pomoc – pohlídala jsem jejího brášku, když musela do práce přesčas. Začaly jsme si navzájem pomáhat a najednou už mezi námi nebylo místo pro zášť.

Jednou večer jsme spolu seděly u mě doma u čaje a smály se nad starými historkami z mého mládí. „Víš, paní Lauro,“ řekla Tereza najednou vážně, „mrzí mě, jak jsem se k vám tehdy chovala v obchodě.“ Usmála jsem se: „A mě mrzí, že jsem ti to chtěla oplatit.“ Obě jsme věděly, že jsme si odpustily.

Od té doby chodím do Jednoty ráda – nejen pro rohlíky, ale i pro úsměv a pár slov s Terezou. Naučila jsem se, že pomsta je zbytečná a že každý má svůj příběh, který neznáme.

Někdy večer přemýšlím: Kolik lidí kolem nás nosí své vlastní bolesti a my je soudíme podle jedné špatné chvíle? Stojí nám opravdu za to držet v sobě zášť místo toho, abychom zkusili porozumět?