Stíny minulosti: Příběh rodiny Novotných během Sudetské krize

„Karel, okamžitě pojď sem!“ křičel otec z kuchyně, zatímco matka tiše plakala u stolu. Venku duněly kroky sousedů, kteří se už dávno přestali zdravit česky. Bylo září 1938 a já, sedmnáctiletý kluk z malé vesnice u Broumova, jsem poprvé v životě cítil opravdový strach.

„Co budeme dělat?“ šeptala sestra Jana, která se ke mně tiskla v předsíni. „Oni říkají, že nás vyženou, když neodejdeme sami.“

Otec bouchl pěstí do stolu. „Nikdo nás nikam vyhánět nebude! To je naše země! Tady jsem se narodil já, můj otec i jeho otec!“

Ale já jsem v jeho hlase slyšel nejistotu. Všichni jsme ji slyšeli. Dny byly plné napětí – německé nápisy na domech, rozbité okno na škole, šeptání v obchodě. Přátelé z dětství se mi začali vyhýbat. Jen František, můj nejlepší kamarád, zůstal stejný. „Neboj, Karle,“ říkal mi jednou večer u řeky, „nějak to zvládneme. Češi a Němci tu žili spolu vždycky.“

Ale už to nebyla pravda. Všechno se změnilo.

Jedné noci přišli – skupina mužů s páskami na rukávech. Otec jim otevřel dveře a já viděl, jak se mu třesou ruce. „Máte dva dny,“ řekl jeden z nich tvrdě. „Jinak si pro vás přijdeme.“

Matka se zhroutila na zem. Jana začala brečet a já jsem jen stál a cítil, jak se mi hroutí svět. Otec mě vzal stranou: „Karle, musíš být silný. Musíš ochránit Janu a mámu. Já… já tu možná zůstanu.“

„Cože? To nemůžeš! Všichni musíme odejít spolu!“

Otec se na mě podíval očima plnýma slz: „Někdo tu musí zůstat. Někdo musí chránit to málo, co nám zbylo.“

Celou noc jsme balili. Jana si chtěla vzít všechny panenky, matka schovávala do kufru rodinné fotografie a já hledal Františka – chtěl jsem se rozloučit. Našel jsem ho u stodoly.

„Franto, my odcházíme…“

Podíval se na mě smutně: „Já nemůžu. Táta je Němec…“

V tu chvíli jsem pochopil, že už nikdy nebude nic jako dřív.

Ráno jsme šli mlčky vesnicí. Lidé stáli u plotů a dívali se na nás – někteří s lítostí, jiní s nenávistí. Jana klopýtla a rozbila si koleno, matka ji objala a šeptala jí do vlasů: „Neboj se, holčičko, bude líp.“

Když jsme došli na nádraží v Broumově, bylo tam už mnoho dalších rodin – kufry, uplakané děti, starci opírající se o hole. Všichni jsme čekali na vlak do vnitrozemí. Otec nás objal naposledy: „Až to skončí, vrátím se pro vás.“

Nikdy jsem ho už neviděl.

Cesta vlakem byla nekonečná – tísnili jsme se v přeplněném vagónu, matka celou dobu držela Janu za ruku a já jsem hleděl z okna na krajinu, která mi byla domovem a kterou jsem možná viděl naposledy.

V Hradci Králové nás nikdo nečekal. Dostali jsme přidělený pokoj v cizím domě, kde nás místní přijali s nedůvěrou. „To jsou ti uprchlíci ze Sudet,“ šeptali si sousedé.

Matka začala pracovat v prádelně, já jsem nastoupil do továrny na textil a Jana chodila do školy, kde ji děti posmívaly kvůli přízvuku. Každý večer jsme seděli u stolu a vzpomínali na domov – na jabloně za stodolou, na vůni sena i na otce.

Jednou přišel dopis – ne od otce, ale od Františka. Psal mi německy: „Karle, promiň mi všechno. Já jsem nemohl jinak.“ Dopis jsem roztrhal a nikdy mu neodepsal.

Roky plynuly a bolest neustupovala. Matka zestárla během jediné zimy o deset let, Jana přestala mluvit o domově úplně a já… já jsem se naučil žít s prázdnotou.

Dnes je mi přes devadesát let a stále slyším otcova slova: „Někdo musí chránit to málo, co nám zbylo.“ Ale co nám vlastně zbylo? Domov jsme ztratili, rodinu rozdělila válka a sousedy proměnil strach.

Možná je největší statečnost odpustit těm, kteří nám ublížili – nebo aspoň pochopit jejich strach. Ale dokáže to člověk opravdu někdy?

Co byste udělali vy? Odešli byste s rodinou nebo byste zůstali bojovat za svůj domov? Je možné odpustit těm, kteří vás zradili?