Ačkoli jsem nedávno oslavila 63. narozeniny, cítím se lépe než před 20 lety. To je to, co znamená převzít kontrolu nad svým životem a jíst zdravě. Doporučuji všem, aby o tom uvažovali, protože na zdravý životní styl je vždy čas. Ale můj příběh je o něčem jiném. Chci se podělit o incident, který se stal mezi mnou a mým synem.
Můj nejstarší syn byl mou pýchou a radostí. Když se oženil, uvědomila jsem si, že se svou snachou nebudu vycházet, ale snažila jsem se jim neplést do cesty. Situace se však zhoršila.
„Proč k nám nepřijedeš na návštěvu?“ ptal se Jan. „Na venkově je čistší vzduch, svěžejší. Marie se o tebe postará a naši sousedé jsou doktoři. Budu s tebou.“
Můj manžel telefonoval se svou matkou, zatímco naše dcera si hrála s panenkami. Naše malá holčička má necelé dva roky. Přišla ke mně a
Živě si pamatuji den, kdy se moje teta, sestra mého otce, rozhodla vzít mého nemocného tátu k sobě domů. To, co nám řekla, bylo tvrdé a nezapomenutelné. Pronesla velkolepé projevy, které by mohly být zaznamenány do knihy památných citátů. Moje teta nebyla obzvlášť laskavá. Urážela nás různými způsoby a obviňovala nás z toho, že chceme opustit našeho chudého, křehkého otce.
Moje sestra, Eliška, je o čtyři roky starší než já. Vyrůstaly jsme spolu nerozlučně. Vždycky se mě zastávala ve škole a pomáhala mi s úkoly. Náš táta nás vychovával sám poté, co maminka zemřela. Ale rodinné dědictví nás rozdělilo a od té doby jsme se nesmířily.
Když jsem se vdala za Petra, moje dcera Anna měla 16 let. Mezi nimi nevzniklo žádné zvláštní pouto, což je pochopitelné, protože Anna už byla teenager.
Moje matka mě vždy učila být soběstačná a myslet na svou budoucnost nezávisle. Proto jsem vždy žila s myšlenkou, že vše na tomto světě je nejisté a musíte být připraveni na cokoliv.
Celá rodina na mě začala tlačit, abychom prodali náš dům. Dokonce si našli důvody, jak to ospravedlnit. Říkali, že je neobyvatelný, příliš daleko od města a nestojí za tu námahu.
Kdybychom s manželem nezasáhli, moje tchyně by strávila zimu v mrazivé kůlně. Nakonec jsme přerušili veškerý kontakt s Janem a Lenkou. Stále si myslí, že neudělali nic špatného.
Každé ráno procházím naší krásnou zahradou a vzpomínám na život s Janem. Můj manžel zemřel před rokem. Byla to pro mě zdrcující rána. Tento dům a zahradu miloval nade vše.
Moje dcera a já jsme se odcizili a už s ní nemám žádný kontakt. Není to tragédie, jen důsledek našich činů. Dospělí musí čelit následkům svých rozhodnutí.
