Rychle jsem vytáhla účtenku z koše. „Vyhodila jsi ji, abys skryla své výdaje?“ zeptal se můj manžel
Zase jsi nakoupila zbytečnosti a teď se bojíš to přiznat? Přestaň plýtvat mými penězi! Jsi mi na obtíž, nepracuješ – buď ohleduplná.
Zase jsi nakoupila zbytečnosti a teď se bojíš to přiznat? Přestaň plýtvat mými penězi! Jsi mi na obtíž, nepracuješ – buď ohleduplná.
Teď nevím, jak s ní komunikovat po tom, co se stalo. Představte si tuto situaci: Jsem učitelka v důchodu, žiji sama a moje rodina bydlí ve stejném městě.
Píšu to teď, naprosto zoufalá po dalším hádce s mou dcerou. Už to nemohu snést a potřebuji se podělit o svůj příběh. Můj manžel to chápe, ale mnoho našich přátel říká: co jsi čekala, tvoje dcera je teď vdaná, má svou vlastní rodinu. Je to její manžel, kdo jí diktuje, co má dělat – náš nenáviděný zeť! Jako by jí vymyl mozek! Naše dcera
Právě jsem se vdala. Před svatbou jsme s rodiči vedli mnoho diskusí o domě. Máma původně říkala jednu věc, ale realita byla úplně jiná. Jednoho dne mě máma šokovala zprávou: rozvádí se s tátou. Jen tak. Zdálo se, že čekala až po mé svatbě, aby to oznámila. Moje máma
Když jsem poprvé potkala Jakuba, bylo mi teprve 19 let. Byla jsem ve druhém ročníku na vysoké škole, soustředila se na studium a o romantické vztahy jsem neměla zvláštní zájem. Ale Jakub byl jiný. Byl charismatický, sportovní a měl magnetickou osobnost, která přitahovala všechny kolem. Kdo by si pomyslel, že si vybere mě? Začali jsme spolu chodit a po několika letech Jakub začal mluvit o svatbě. Odtud se naše životy vydaly směrem, který jsem nikdy nečekala.
Po dlouhém dni v práci jsem připravila vydatnou večeři pro svého manžela a čekala, až přijde domů. Když Karel konečně dorazil, šel rovnou k lednici, vzal si zbytky a jedl v tichosti. Pak mě zavolal a řekl, že chce rozvod.
Jsem rozpolcená a nemohu se rozhodnout. Ale začnu od začátku. Od května do září je svatební sezóna v plném proudu. Teplé počasí vybízí k oslavám a není třeba se balit do těžkých zimních bot. Ale během těchto měsíců může být organizace akce neuvěřitelně náročná.
Týdny jsem pečlivě plánovala oslavu svých kulatých narozenin. Nedávno jsem oslavila 60 let a těšila se na oslavu s rodinou a přáteli. Chtěla jsem útulné rodinné setkání. Žiji se svou mladší dcerou, Annou, která je 30letá a stále svobodná. Můj starší syn, Jan, je 40letý a ženatý.
Vyrůstali jsme ve stejném malém městě, dokonce ve stejné čtvrti. Navštěvovali jsme stejnou střední školu, i když jsem byla o dva roky mladší. Přáteli jsme se stali až později, prostřednictvím společných známých, když jsme objevili naši společnou minulost. Jan vystudoval inženýrství, zatímco já se věnovala kariéře ve vzdělávání. Budovali jsme spolu život. Miloval opravování věcí.
Celý život jsem věnovala výchově své dcery a nyní pomáhám s výchovou svého vnuka. Zdá se však, že zapomněli, že mohu mít osobní záležitosti, které se jich netýkají. Vdala jsem se ve 22 letech za Jana, tichého a pracovitého muže. Jednoho dne mu byla nabídnuta rychlá práce – dvoutýdenní cesta kamionem na doručení zboží. Dodnes nevím, co se stalo.
Jde o to, že jsem prostě chtěla mít vnoučata! Více než to—vyžadovala jsem vnoučata! Ale teď nemohu ani vidět své vlastní dítě… Porodila jsem syna.
I když uvařím jídlo ráno, můj manžel ho večer nesní. Jí pouze čerstvá, teplá jídla. Musím vstávat o hodinu dříve, abych mu připravila snídani a vymyslela něco na oběd. Večeři připravuji hned po návratu z práce. Mimochodem, na oběd nemůže mít sendvič; vyžaduje plnohodnotné jídlo. Ráno musím smažit řízky, péct kuře.