Jednoho večera jsem se vracel z práce a viděl jsem svého souseda, Františka, jak sedí na lavičce, slzy mu stékaly po tváři. Středně starý muž, zíral prázdně před sebe, neschopen skrýt svůj smutek—bylo jasné, že se stalo něco strašného. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci, na což odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
Bylo to neuvěřitelně těžké. Měla jsem šestiletou dceru a žádné prostředky na naši obživu. Naštěstí byl dům můj, zděděný po babičce. Musela jsem vynaložit hodně úsilí, abych si ho udržela.
Poprvé od chvíle, kdy se její syn Jakub zamiloval do svobodné kamarádky své ženy a opustil svou rodinu, musela paní Eliška prosit svou bývalou snachu, Lenku, aby jí dovolila vidět své vnoučata. Možná by paní Eliška našla smysl života v cestování nebo nečekaném vztahu, kdyby své vnoučata milovala o něco méně. Nicméně se stalo, že
Když přišlo léto, Michal se často ocital obklopen krásnými ženami na známých místech. Vzpomínal na mnoho poblouznění, ale žádné z nich nevydrželo. Jednoho dne přišel domů do prázdného domu a našel zprávu, která změnila všechno.
Za to, že mě vychovala sama, za to, že mě vždy milovala a podporovala. Za to, že mě chránila a projevovala trpělivost. Ale teď mám strach. Nakonec budu muset svůj slib pravděpodobně porušit.
Moje sousedka, Klára, má 68 let. Žije sama, takže ji občas navštěvuji a přinesu něco k čaji. Máme krásné rozhovory; je velmi příjemná a ráda vypráví o svých cestách. Snaží se však nemluvit o své rodině. Jednoho dne se ale rozhodla otevřít a pověděla mi o své dospělé dceři, se kterou vůbec nekomunikuje. Začnu
– Hana se rozhodla dát dům bývalé manželce svého syna. Nemohla snést, aby její vnoučata trpěla, zatímco on měl střechu nad hlavou — povzdechla si 40letá Viktorie. Viktorie má také své vlastní problémy.
Viktorie byla v pozdních sedmdesátých letech. Její dcera Lída a syn Matěj diskutovali o prodeji domu, ve kterém žila. Rozhodli se přivést svou matku do města. Ale Viktorie z toho nebyla nadšená. Koneckonců, její rodiče tam žili celý život. Nechtěla opustit své rodné město. Ale její děti to nechtěly nechat být a neustále přinášely toto téma. Viktorie se cítila zahnaná do kouta a bezmocná.
Celý život jsme strávili v malé venkovské vesnici, kde jsme provozovali skromnou rodinnou farmu. Pracuji jako učitelka na místní základní škole a můj manžel je automechanik.
Plánoval speciální večer s manželkou, chtěl trochu času o samotě, a požádal mě, abych se postarala o jejich syna. Zbožňuji malého Péťu, svého jediného vnuka, tak proč se to všechno tak pokazilo?
Jan stál na verandě, neschopen uklidnit své třesoucí se ruce. Právě měl velmi nepříjemný rozhovor se svou dcerou, Lenkou. Trvala na tom, že její otec musí jít do domova důchodců, protože prostě není dostatek místa pro všechny. Dům nebyl příliš velký. Byly tam jen dvě malé ložnice. Jan bydlel v jedné a Lenka se svou rodinou obývala druhou.
„Valentinino těhotenství probíhalo hladce!“ říká její teta, Karla, padesátiletá žena, která vypráví příběh své neteře. „Žádné komplikace, skvělé výsledky testů, nic, čeho by se bylo třeba obávat. Ale během porodu se něco pokazilo. Bylo nutné provést akutní císařský řez a dítě skončilo na JIP. Valentina také zpočátku bojovala. Všichni jsme byli tak vystresovaní! Bohužel, věci nedopadly tak, jak jsme doufali…“
