Skuteční muži jsou nezapomenutelní jen v knihách. Ve skutečnosti jsou sobečtí, pyšní narcisté, kteří nepotřebují chléb k nasycení; žijí z předvádění se.
Eliška má tři děti, které už dávno opustily rodinné hnízdo. Nejstarší žije v zahraničí se svou rodinou. Odešel velmi mladý a od té doby svou matku neviděl. Zůstaly jen fotografie, dopisy a přání k svátkům. Eliška pečlivě uchovává vše a často, zejména v zimních večerech, si je prohlíží a čte. „Synu, tak moc nám chybíš…“
Poprvé od chvíle, kdy její syn Šimon podlehl kouzlu kamarádky své ženy a opustil svou rodinu, musela Eliška prosit svou bývalou snachu Hanu, aby jí dovolila vidět vnoučata. Možná by Eliška našla útěchu v cestování nebo nečekaném vztahu, kdyby své vnoučata milovala o něco méně. Ukázalo se však, že
Ema byla jediná, kdo navštěvoval svou babičku s obdivuhodnou pravidelností. Stalo se, že její zaneprázdnění rodiče často nechávali dívku u babičky Anny, zvláště když museli někam odjet. Emčin starší bratr byl v příznivější situaci, protože rodina ho milovala a podporovala všemi možnými způsoby. Ema si toho však nevšímala, protože byla
Vivian plakala na svatbě svého syna Jakuba: tohle nebyla snacha, kterou si přála. Ať se snažila sebevíc přesvědčit Jakuba, že Anna není pro něj ta pravá, bylo to marné. Jakub byl vždy tvrdohlavý syn a dělal věci po svém. Jejich vztah byl napjatý. Viděli se zřídka, ale často se hádali. Oba
Nerozumím svému zeti. Zakazuje mi chodit k nim domů a starat se o mého vnuka. Můj zeť je velmi dobrý manžel. Miluje mou dceru, dobře vydělává a je skvělou hlavou rodiny. Také velmi miluje svého syna, ale protože hodně pracuje, vidí ho jen když spí a o víkendech. Problém je, že věří, že jeho
„Myslím, že nejlepší by bylo prodat naše domy a koupit jeden velký pro celou rodinu.“ – „Michaeli, to nemůžu. Žili jsme tady s tátou celý náš život.“
Jednoho večera jsem se vracel z práce a viděl jsem svého souseda, Františka, jak sedí na lavičce, slzy mu stékaly po tváři. Středně starý muž, zíral prázdně před sebe, neschopen skrýt svůj smutek—bylo jasné, že se stalo něco strašného. Přistoupil jsem k němu a zeptal se, jestli mohu nějak pomoci, na což odpověděl: „Nikdo mi teď nemůže pomoci, je příliš pozdě…“
Bylo to neuvěřitelně těžké. Měla jsem šestiletou dceru a žádné prostředky na naši obživu. Naštěstí byl dům můj, zděděný po babičce. Musela jsem vynaložit hodně úsilí, abych si ho udržela.
Poprvé od chvíle, kdy se její syn Jakub zamiloval do svobodné kamarádky své ženy a opustil svou rodinu, musela paní Eliška prosit svou bývalou snachu, Lenku, aby jí dovolila vidět své vnoučata. Možná by paní Eliška našla smysl života v cestování nebo nečekaném vztahu, kdyby své vnoučata milovala o něco méně. Nicméně se stalo, že
Když přišlo léto, Michal se často ocital obklopen krásnými ženami na známých místech. Vzpomínal na mnoho poblouznění, ale žádné z nich nevydrželo. Jednoho dne přišel domů do prázdného domu a našel zprávu, která změnila všechno.
Za to, že mě vychovala sama, za to, že mě vždy milovala a podporovala. Za to, že mě chránila a projevovala trpělivost. Ale teď mám strach. Nakonec budu muset svůj slib pravděpodobně porušit.