Tiché projevy lásky: Příběh nevyřčených citů v srdci české rodiny

„Proč jsi zase zapomněla zamknout dveře?“ ozval se táta z předsíně, jeho hlas byl ostrý jako lednový vítr. Stála jsem v kuchyni s rukama ponořenýma do dřezu a cítila, jak mi hrdlo svírá strach. Bylo mi tehdy třináct a každé jeho slovo mě bodalo hlouběji než jakýkoli trest. „Promiň, tati,“ zašeptala jsem a doufala, že to tentokrát přejde bez dalších výčitek. On jen zabouchl dveře a beze slova odešel do svého pokoje.

Takové byly naše dny. Táta nikdy neříkal „mám tě rád“. Nikdy mě neobejmul, když jsem měla špatný den, nikdy mi neřekl, že je na mě pyšný. Ale každý večer mi nechával na stole hrnek kakaa, když jsem se učila dlouho do noci. Každou zimu mi ráno vyškrábal námrazu z okna auta, abych nemusela mrznout. Nikdy jsem nevěděla, jestli to dělá z povinnosti, nebo jestli je to jeho způsob, jak říct „záleží mi na tobě“.

Máma odešla, když mi bylo osm. Prý už nemohla dál žít v domě plném ticha a nevyřčených slov. Od té doby jsme byli s tátou sami. On se uzavřel do sebe ještě víc a já se snažila být tou nejlepší dcerou – nosila jsem domů jedničky, pomáhala v domácnosti, nikdy jsem nezlobila. Ale stejně jsem měla pocit, že mu nikdy nebudu dost dobrá.

Jednoho večera jsem seděla u stolu a snažila se pochopit matematiku. Táta přišel domů pozdě z práce, unavený a zamračený. Položil přede mě talíř s večeří – bramborovou kaši a řízek. „Děkuju,“ řekla jsem tiše. On jen kývl hlavou a odešel do obýváku. Slyšela jsem, jak si pouští rádio – staré české písničky, které hrávaly ještě za jeho mládí.

„Tati?“ odvážila jsem se po chvíli vejít za ním. Seděl v křesle, ruce složené v klíně, oči upřené do prázdna.

„Co je?“ zeptal se bez zájmu.

„Chtěla bych… jen… jestli bys mi mohl pomoct s tou matematikou.“

Chvíli bylo ticho. Pak si povzdechl a vstal. Sedli jsme si spolu ke stolu a on mi začal vysvětlovat rovnice. Jeho hlas byl klidný, trpělivý – úplně jiný než obvykle. Poprvé za dlouhou dobu jsem měla pocit, že jsme spolu opravdu spojení.

Roky plynuly. Dostala jsem se na gymnázium a pak na vysokou školu do Prahy. Táta mě nikdy nepřišel navštívit, nikdy mi nenapsal dopis ani neposlal balíček. Ale každý měsíc mi na účet přišlo pár tisíc korun – bez poznámky, bez vysvětlení. Věděla jsem, že je to jeho způsob podpory.

Když jsem si našla přítele – Honzu – bála jsem se ho představit tátovi. Honza byl otevřený, srdečný, jeho rodina si dávala najevo city objímáním a slovy „mám tě rád“ při každé příležitosti. Když jsme přijeli k nám domů na návštěvu, táta seděl u stolu a mlčky nás pozoroval.

„Dobrý den, pane Novotný,“ pozdravil Honza s úsměvem.

Táta jen kývl hlavou a zamumlal něco nesrozumitelného.

Po večeři jsme seděli v obýváku a Honza se mě zeptal: „Proč je tvůj táta tak uzavřený? Má tě vůbec rád?“

Ta otázka mě bodla u srdce. Sama jsem si ji kladla celý život.

Jednou v zimě táta onemocněl. Volala mi sousedka, že ho odvezli do nemocnice s těžkým zápalem plic. Přijela jsem okamžitě domů a seděla u jeho postele celé hodiny. Byl slabý, ale když mě viděl, v očích mu probleskla jiskra.

„Kláro… neměla bys tu být,“ zašeptal.

„Jsem tu ráda,“ odpověděla jsem a vzala ho za ruku. Poprvé v životě jsem cítila jeho dlaň ve své – byla drsná a studená.

Dny ubíhaly a já mu četla noviny, povídala o škole i o Honzovi. On většinou mlčel nebo jen přikyvoval. Ale jednou večer, když už usínal, zašeptal: „Děkuju.“

Bylo to poprvé, co mi poděkoval za něco jiného než za donesený čaj nebo uklizenou kuchyň.

Táta se nakonec uzdravil, ale už nikdy nebyl jako dřív. Byl tišší, unavenější. Když jsem mu oznámila, že se budu vdávat, jen kývl hlavou a řekl: „Hlavně buď šťastná.“

Na svatbě seděl stranou, mezi ostatními hosty působil jako cizinec. Ale když jsme odcházeli na svatební cestu, podal mi obálku. Uvnitř byl dopis – jeho první a poslední dopis pro mě.

„Kláro,
Nikdy jsem nebyl dobrý na slova. Možná jsem ti nikdy neřekl to, co jsi potřebovala slyšet. Ale vždycky jsi byla moje všechno. Každý den jsem myslel na to, jak ti usnadnit život – i když to bylo jen tím hrnkem kakaa nebo vyškrábaným oknem auta.
Odpusť mi mou neschopnost mluvit o citech. Doufám, že jednou pochopíš, že láska se dá vyjádřit i beze slov.
Táta.“

Seděla jsem v autě a brečela jako malá holka. Najednou mi došlo, kolik lásky bylo ukryto v těch tichých gestech – v každém pohledu, v každém talíři s večeří.

Dnes mám vlastní děti a snažím se jim říkat „mám tě ráda“ každý den. Ale někdy si vzpomenu na tátu a přemýšlím: Kolik lidí kolem nás miluje potichu? A kolik lásky nám unikne jen proto, že ji neumíme rozpoznat?

Možná bychom měli být pozornější k těm tichým projevům lásky kolem nás… Co myslíte? Poznáte i vy lásku beze slov?