Recept na změnu: Chuť probuzení

„Tohle už nemá cenu, Lenko. My dva jsme si cizí.“ Tomášova slova se rozléhala malou kuchyní jako ozvěna, která nechtěla utichnout. Stála jsem u sporáku, v ruce dřevěnou vařečku, a snažila se potlačit slzy. Cibule na pánvi syčela, ale to ticho mezi námi bylo ještě hlasitější.

„Tak proč tu ještě jsi?“ vyhrkla jsem a sama sebe překvapila, jak moc ve mně ta otázka hořela. Tomáš se opřel o linku, ruce zkřížené na prsou, oči tvrdé jako sklo. „Kvůli dětem? Kvůli tomu, že se bojím odejít? Nebo prostě proto, že nevím, co jiného bych měl dělat?“

Bylo to poprvé za těch patnáct let, co jsme spolu, kdy jsme si dovolili být k sobě naprosto upřímní. Vždycky jsme všechno zametali pod koberec – jeho dlouhé přesčasy v práci, moje věčné výčitky, že na všechno zůstávám sama. Děti už dávno spaly a v paneláku na Proseku bylo slyšet jen vzdálené hučení výtahu.

„Víš, co mě nejvíc bolí?“ zašeptala jsem. „Že už ani nevím, kdo jsi. Že když tě vidím ráno u stolu s novinami, mám pocit, že sedím naproti cizímu člověku.“

Tomáš se zhluboka nadechl. „A já mám pocit, že mě už dávno neposloucháš. Že tě zajímá jen to, jestli je doma uklizeno a co řeknou sousedi.“

Ta slova mě bodla. Vždycky jsem se snažila být tou správnou manželkou – vařit teplé večeře, starat se o děti, nezapomínat na Tomášovy narozeniny. Ale někde po cestě jsem ztratila samu sebe. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsme spolu chodili po Letné a smáli se hloupostem. Kde se to všechno ztratilo?

„Možná bychom měli začít znovu,“ navrhla jsem tiše. „Ale nevím jak.“

Tomáš pokrčil rameny. „Já taky ne. Ale vím jistě, že takhle už to dál nejde.“

Sedli jsme si ke stolu. Mezi námi talíře s dušenou zeleninou a kuřecím masem – večeře, kterou jsem připravila automaticky, bez radosti. Dlouho jsme mlčeli.

„Pamatuješ si na naši první dovolenou v Krkonoších?“ zeptal se najednou Tomáš. Přikývla jsem. „Bylo nám tehdy jedno, kde spíme nebo co jíme. Hlavně že jsme byli spolu.“

„Teď mám pocit, že spolu nejsme ani když jsme ve stejné místnosti,“ řekla jsem upřímně.

Tomáš si povzdechl. „Možná bychom měli začít tím, že si každý večer popovídáme. Bez dětí, bez televize. Jen my dva.“

Souhlasila jsem. Bylo to málo, ale aspoň něco. Ten večer jsme poprvé po letech šli spát vedle sebe a ne zády k sobě.

Další dny byly těžké. Děti si všimly napětí a ptaly se proč je maminka smutná. V práci jsem byla roztržitá a kolegyně Jana mi nabídla kávu s tím svým typickým: „Lenko, ty dneska vypadáš jako po noční směně.“

„Doma to skřípe,“ přiznala jsem jí poprvé nahlas.

Jana pokývala hlavou. „To znám. My s Petrem jsme byli před dvěma lety na pokraji rozvodu. Pomohlo nám až to, že jsme šli na terapii.“

Terapie? Vždycky jsem si myslela, že to je pro slabochy nebo pro Američany z filmů. Ale doma večer jsem o tom Tomášovi řekla.

„Myslíš… k psychologovi?“ zeptal se opatrně.

„Nevím,“ přiznala jsem. „Ale už nevím, co jiného zkusit.“

A tak jsme šli. První sezení bylo trapné – seděli jsme naproti paní doktorce Novotné a mlčeli jako dvě sochy. Ale postupně jsme začali mluvit. O tom, jak nás oba dusí stereotyp každodenního života v Praze – práce, děti, domácnost, hypotéka na byt na Proseku.

Jednou večer Tomáš přišel domů dřív a přinesl mi růže z tržnice na Florenci. „Jen tak,“ řekl rozpačitě.

Rozplakala jsem se – tentokrát ne smutkem, ale úlevou.

Začali jsme spolu chodit na procházky po Stromovce a povídat si o věcech, které nás kdysi spojovaly – hudba, knihy, sny o cestování.

Nebylo to jednoduché. Občas jsme se pohádali kvůli hloupostem – kdo zapomněl koupit mléko nebo proč je v koupelně zase mokro na podlaze. Ale už jsme nemlčeli.

Jednoho večera mi Tomáš řekl: „Mám tě pořád rád. Jen jsem na to zapomněl.“

A já mu odpověděla: „Já tebe taky.“

Náš vztah není dokonalý – nikdy nebude. Ale naučili jsme se spolu mluvit a nebát se říct pravdu.

Někdy si říkám: Kolik párů kolem nás žije vedle sebe jen ze zvyku? Kolik lidí se bojí sundat masku a říct nahlas to, co je bolí? Má cenu bojovat za vztah i když to bolí? Co byste udělali vy?