„Neboj se, zatím se nic nestalo. Jen se tvoje dcera rozhodla žít sama.“

„Mami, prosím tě, posaď se.“

Zastavila mě dcera v kuchyni, když jsem právě vytahovala z trouby štrúdl. Byla jsem zvyklá, že přijede jednou za měsíc z Prahy, vždycky s úsměvem, s taškou plnou dárků a historek z velkého města. Tentokrát ale byla jiná. Tvář napjatá, ruce se jí třásly.

„Co se děje, Aničko?“ zeptala jsem se a snažila se potlačit úzkost, která mi stoupala do krku.

„Neboj se, zatím se nic nestalo. Jen… rozhodla jsem se žít sama.“

V tu chvíli mi štrúdl v ruce ztěžkl. V hlavě mi zabzučelo. „Cože? A co Petr? Vy jste se pohádali?“

„Ne, mami. Nepohádali jsme se. Jen už to dál nejde. Já… já už nevím, kdo jsem. Všechno jsem dělala podle ostatních – podle tebe, podle táty, podle Petra. Ale já už nemůžu.“

Sedla jsem si ke stolu a chvíli jen mlčela. V hlavě mi běžely vzpomínky na její svatbu v našem kostele, na to, jak jsme s manželem šetřili na její studia v Praze, na všechny ty roky, kdy jsme doufali, že bude šťastná. A teď tohle.

„To přece nejde jen tak odejít od manžela,“ vyhrkla jsem nakonec. „Co řeknou lidi? Co tvoje práce? A co děti? Vždyť jste chtěli rodinu…“

Anička sklopila oči. „Já vím, že to není jednoduché. Ale já už nechci žít život někoho jiného. Chci zjistit, co vlastně chci já.“

V tu chvíli vešel do kuchyně můj muž, František. „Co se tu děje?“ zeptal se a podíval se z jednoho na druhého.

„Naše Anička chce opustit Petra,“ řekla jsem tiše.

František se zamračil. „To snad nemyslíš vážně! Vždyť je to slušný chlap! Má práci, nikdy ti nic neudělal…“

Anička se rozplakala. „Tati, já vím, že je Petr hodný. Ale já už takhle dál nemůžu.“

Nastalo ticho, které trvalo snad celou věčnost. Venku štěkali psi a někde v dálce houkala sanitka. Všechno najednou působilo tak vzdáleně a cizí.

Když Anička odešla do svého starého pokoje, sedli jsme si s Františkem ke stolu. „Tohle jsem nečekal,“ řekl tiše. „Vždycky byla rozumná holka.“

„Možná jsme ji moc tlačili,“ odpověděla jsem a poprvé si připustila, že jsme jí celý život říkali, co má dělat – kam má jít na školu, koho si má vzít, kdy má mít děti.

Tu noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jaké to muselo být pro Aničku těžké – žít mezi našimi očekáváními a svými vlastními sny. Ráno jsem ji našla sedět na lavičce před domem.

„Mami, bojím se,“ řekla tiše. „Nevím, jestli to zvládnu sama.“

Objala jsem ji. „Já se taky bojím. Ale možná je čas nechat tě jít svou cestou.“

Další týdny byly plné napětí. František s Aničkou skoro nemluvil. Ve vesnici se začaly šířit řeči – sousedka Novotná mi jednou v obchodě pošeptala: „Slyšela jsem o Aničce… To je dneska samý rozvod.“

Cítila jsem stud i vztek zároveň. Proč by měla být moje dcera nešťastná jen proto, aby ostatní byli spokojení? Ale zároveň mě bolela představa, že všechno, co jsme pro ni plánovali, je pryč.

Jednoho večera přijel Petr do vesnice. Stál před naším domem s kyticí růží a smutnýma očima.

„Můžu s ní mluvit?“ zeptal se mě.

„Nevím, jestli to něco změní,“ odpověděla jsem upřímně.

Sledovala jsem je z okna – Petr mluvil tiše, Anička plakala. Nakonec ho objala a on odešel sám zpátky do auta.

Když přišla dovnitř, měla oči červené od slz.

„Mami… on mě pořád miluje. Ale já… já už ho nemiluju tak jako dřív.“

Bylo mi jí líto i na ni pyšná zároveň. Tolik odvahy bych nikdy neměla.

Začala si hledat byt v Praze. Pomáhala jsem jí balit věci – knížky ze studií, staré fotky z dětství, plyšového medvěda od babičky. Každý předmět byl jako malý kousek jejího života, který jsme spolu sdílely.

František byl pořád naštvaný. Jednou večer bouchl dveřmi a zařval: „Tohle není normální! Dřív by ženská držela hubu a krok!“

„Dřív možná,“ odpověděla jsem mu klidněji, než jsem čekala sama od sebe. „Ale dneska už ne.“

Když Anička odjela do Prahy do svého nového bytu, bylo mi smutno jako nikdy předtím. Seděla jsem u okna a dívala se na prázdnou cestu před domem.

Za pár dní mi volala: „Mami, je to těžké… ale poprvé mám pocit, že žiju svůj život.“

A já si uvědomila, že i když mě bolí její rozhodnutí, možná je to právě to nejlepší, co pro sebe mohla udělat.

Někdy večer přemýšlím: Kde jsme jako rodiče udělali chybu? Nebo je chyba vůbec to správné slovo? Co byste dělali vy na mém místě?