Když se máma nastěhuje bez ptaní: Příběh nečekaného soužití

„Mami, co tady děláš?“ vyhrkl jsem, když jsem otevřel dveře a spatřil ji stát na chodbě s kufrem, igelitkou z Tesca a výrazem, který jsem u ní neviděl od doby, kdy táta odešel. Venku lilo jako z konve, v paneláku na Žižkově hučela stará výtahová šachta a já měl v hlavě prázdno.

„Ahoj, Honzo. Potřebuju na chvíli u tebe přespat,“ řekla tiše, ale rozhodně. V tu chvíli jsem věděl, že to nebude jen na jednu noc. Máma nikdy neříká věci napůl.

Zavřel jsem za ní dveře a sledoval, jak si zouvá boty a rozhlíží se po mém malém dvoupokojovém bytě. Bylo mi třicet, měl jsem práci v reklamce, přítelkyni Kláru, která tu byla občas, a hlavně svůj klid. Ten klid, který jsem si po letech hádek a ticha doma tak těžce vybudoval.

„Co se stalo?“ zeptal jsem se opatrně, když si sedla na gauč a začala si mnout ruce.

„Všechno se nějak sesypalo,“ povzdechla si. „Majitel bytu mi dal výpověď, práce v knihovně končí… A já už nemám kam jít.“

Mlčel jsem. V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – na to, jak jsme po rozvodu táty zůstali sami, jak máma dělala dvě práce, abych mohl chodit na kroužky a měl nové boty do školy. Ale taky na to, jak byla často unavená, podrážděná a jak jsme si byli vzdálení.

„Měla jsi mi aspoň zavolat,“ řekl jsem nakonec.

„Bála jsem se, že řekneš ne.“

A tak to začalo. Máma se zabydlela v mém bytě. První dny byly rozpačité – ona vařila polévky a uklízela, já chodil do práce a snažil se tvářit, že je všechno v pořádku. Ale nebylo.

Jednou večer přišla Klára. Seděli jsme u stolu, máma nám servírovala bramboračku.

„Paní Novotná, nechcete si odpočinout? My si poradíme,“ nabídla Klára opatrně.

Máma se usmála: „Ne, ne, já ráda vařím. Aspoň mám pocit, že jsem užitečná.“

Klára se na mě podívala tím svým pohledem – tím, co říká: Musíme si promluvit.

Později večer, když máma šla spát do mé ložnice (já spal na gauči), Klára šeptla: „Honzo, tohle není dlouhodobě řešení. Potřebuješ svůj prostor.“

Věděl jsem to. Ale jak jí mám říct, že máma nemá kam jít? Že je zlomená a já ji nemůžu vyhodit?

Dny plynuly. Máma začala být nervózní – hledala práci, ale nikde ji nechtěli. Bylo jí padesát šest a všude chtěli mladé lidi s angličtinou. Doma byla čím dál víc uzavřená do sebe.

Jednou večer jsem přišel domů později. V kuchyni seděla máma s hlavou v dlaních.

„Mami?“

Zvedla oči plné slz: „Promiň, že ti to dělám. Jsem ti na obtíž.“

Sedl jsem si vedle ní: „Nejsi na obtíž. Jen… je to pro mě taky těžké.“

Mlčeli jsme dlouho. Venku hučela tramvaj a já cítil tíhu odpovědnosti i viny.

Další den jsem zašel za sestrou Lenkou. Ta žije s rodinou v Říčanech.

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyjela na mě Lenka. „Máma je tvoje i moje! Můžeme se o ni postarat spolu.“

Jenže máma k Lence nechtěla – bála se být „na obtíž“ dětem a vnoučatům.

Začal jsem hledat řešení – sociální byty, spolubydlení pro seniory… Ale všechno bylo plné nebo drahé.

Mezitím se napětí doma stupňovalo. Klára začala chodit méně často. Máma byla smutná a já podrážděný.

Jednou v noci jsme se pohádali:

„Mami, já už nemůžu! Potřebuju svůj prostor! Nechci tě vyhazovat, ale…“

„Já vím! Taky bych radši byla někde jinde! Ale nemám kam jít!“ vykřikla.

Oba jsme plakali. Poprvé od mé puberty jsme si řekli všechno – o samotě po tátovi, o strachu ze stáří i o tom, jak těžké je být dospělý syn i stárnoucí matka.

Ráno bylo ticho. Máma mi udělala kávu a řekla: „Zkusím ještě jednou tu knihovnu v Modřanech. A kdyby něco… najdu si podnájem s nějakou paní.“

Za pár týdnů našla malý pokojík u paní Věry v Nuslích. Loučili jsme se s úlevou i smutkem.

Dnes za mnou občas přijde na návštěvu. Vaříme spolu nebo jen mlčíme u čaje. Už nejsme tak vzdálení jako dřív.

Někdy přemýšlím: Proč je pro nás Čechy tak těžké mluvit o rodinných problémech? Proč máme pocit viny za to, že chceme svůj prostor? Co byste udělali vy na mém místě?