Hrad z písku, srdce v troskách: Léto, kdy jsem se naučila prohrávat

„Proč jsi mi rozbořila hrad?“ vyhrkla jsem, když se mi písek sypal mezi prsty a moře pomalu zalévalo zbytky mého snažení. Klára stála nade mnou, ruce v bok, oči tvrdé jako křemen. „Protože je to jenom hromada písku. Stejně jako tvoje představy o tom, že tu budeš patřit.“ Její slova mě bodla hlouběji než ostrý střep mušle, na který jsem před chvílí šlápla.

Bylo mi třináct a tohle mělo být moje první léto s tátou od té doby, co odešel od mámy. Místo toho, abychom byli sami dva, přijeli jsme do Doks k Máchovu jezeru s jeho novou ženou Janou a její dcerou Klárou. Táta se snažil být spravedlivý, ale jeho úsměvy byly křečovité a pohledy uhýbavé. Jana na mě byla milá, ale pořád jaksi opatrná, jako by čekala, že něco pokazím. A Klára… Klára byla jako bouřka v letním dni – nikdy jsem nevěděla, kdy udeří.

První dny jsem se snažila zapadnout. Pomáhala jsem s vařením, nabízela Kláře žvýkačky, dokonce jsem jí půjčila svůj oblíbený lak na nehty. Ale ona mě jenom ignorovala nebo si mě dobírala před ostatními. „To je tvoje dcera?“ ptala se táty nahlas u snídaně. „Vypadá spíš jako by ses spletl v porodnici.“ Táta se zasmál, ale v očích měl smutek. Já jsem se usmála taky, ale uvnitř jsem se rozpadala.

Jedno odpoledne jsme stavěli hrady z písku. Klára měla svůj vlastní, vysoký a ostrý jako hrad Karlštejn. Já jsem stavěla nízký, kulatý, s příkopem a věžičkami. Když jsem byla hotová, přišla ke mně a jedním kopnutím všechno zničila. „Takhle to chodí. Všechno se jednou rozpadne,“ řekla a odešla za mámou.

Seděla jsem na pláži a dívala se na vlny. Táta si ke mně přisedl. „Lucko…“ začal váhavě. „Víš, že tě mám rád.“ Mlčela jsem. „Klára si taky zvyká. Je to pro všechny nové.“

„Proč jsi mě sem vůbec bral?“ vyhrkla jsem nakonec. „Mohl jsi být s nimi sám.“

„Protože jsi moje dcera,“ řekl tiše. „A já nechci přijít i o tebe.“

Ale já už měla pocit, že mě ztratil dávno.

Další dny byly jako na houpačce. Někdy jsme s tátou šli na šlapadla nebo na zmrzlinu a bylo to skoro jako dřív. Jindy jsem byla neviditelná – Jana s Klárou plánovaly výlety beze mě nebo si šeptaly na dece. Jednou večer jsem slyšela Janu říkat: „Možná by bylo lepší, kdyby tu Lucka nebyla tak často. Klára je z toho nervózní.“

Zalezla jsem pod peřinu a brečela do polštáře. Táta přišel později a pohladil mě po vlasech. „Promiň,“ zašeptal.

Jednoho rána jsme šli všichni na trh v Doksech. Klára chtěla nové plavky a Jana jí je koupila bez mrknutí oka. Já jsem si vybrala malý náramek z mušlí, ale když jsem se zeptala táty, jestli mi ho koupí, podíval se na Janu a pak zavrtěl hlavou: „Možná příště.“

Cítila jsem se jako cizinec ve vlastní rodině.

To odpoledne začalo pršet a my jsme zůstali v chatce. Klára si pustila hudbu nahlas a já jsem se snažila číst si knížku. Najednou mi ji vytrhla z ruky. „Co pořád čteš? Stejně tě to nezachrání.“

„Nech mě být!“ vykřikla jsem.

„A co uděláš? Zavoláš mamince? Nebo utečeš?“

Vybuchla jsem: „Aspoň mám mámu! Ty máš jenom tuhle chatrnou rodinu!“

Klára zbledla a Jana nás obě okřikla: „Dost! Takhle se k sobě chovat nebudete.“

Večer jsme seděli u stolu a jedli bramboráky v tichu přerušovaném jen kapkami deště na střeše. Táta se snažil navázat rozhovor: „Pamatuješ, Lucko, jak jsme tu byli naposledy? Chytali jsme ryby…“

„To bylo předtím,“ řekla jsem tiše.

V noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem o tom, co řekla Klára – že všechno jednou skončí. Možná měla pravdu. Možná už nikdy nebudeme rodina jako dřív.

Poslední den prázdnin jsme šli naposledy na pláž. Seděla jsem sama u vody a dívala se na děti, jak staví nové hrady z písku. Klára si ke mně přisedla.

„Promiň za ten hrad,“ řekla tiše.

Mlčela jsem.

„Taky je to pro mě těžký,“ přiznala po chvíli.

Podívala jsem se na ni – poprvé opravdu – a viděla v jejích očích stejný strach ze ztráty jako v těch svých.

„Myslíš, že si někdy zvykneme?“ zeptala jsem se.

Pokrčila rameny: „Možná… Ale asi to bude bolet ještě dlouho.“

Když jsme odjížděli domů, táta mi stiskl ruku: „Děkuju, že jsi tu byla.“

Doma jsem dlouho seděla u okna a přemýšlela o tom létě. O hradech z písku i o tom, jak je někdy potřeba nechat něco spadnout, abychom mohli začít stavět znovu.

Možná je prohra někdy začátkem něčeho nového… Ale proč to tolik bolí? Má cenu bojovat o místo v rodině, která už není stejná? Co byste udělali vy?