Adamův pokus o záchranu lásky: Dar, který všechno změnil

„Tohle už nemá cenu, Adame! Slyšíš mě vůbec?“ Ruby stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči plné slz a vzteku. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi rozpadá svět pod nohama. Všechno to začalo tím zatraceným darem.

Když Ruby odešla do důchodu, byl jsem rád. Těšil jsem se, že budeme mít konečně čas na sebe, na výlety do Krkonoš, na dlouhé večery u televize, na vnoučata. První měsíce byly krásné – Ruby pekla štrúdly, smáli jsme se s malou Aničkou a Honzíkem, chodili jsme na procházky do Stromovky. Jenže pak se něco změnilo. Ruby začala být neklidná, podrážděná, často seděla u okna a dívala se ven, jako by čekala na něco, co nikdy nepřijde.

Jednoho večera jsem ji našel v obýváku, jak si prohlíží staré fotky z práce. „Chybí mi to,“ řekla tiše. „Ten pocit, že jsem užitečná.“

Chtěl jsem ji rozveselit. Přihlásil jsem ji do kurzu keramiky v kulturním domě na Letné. Koupil jsem jí nové kolo. Nic nepomáhalo. Nakonec si našla práci v knihovně na půl úvazku. Myslel jsem, že to bude lepší, ale místo toho se mezi námi začala otevírat propast.

Jednoho rána jsem zaslechl, jak si Ruby povídá s kolegyní po telefonu: „Adam to nechápe. Myslí si, že když mi koupí kolo nebo mě pošle na kurz, budu šťastná. Ale já chci víc.“

To mě zasáhlo. Celý den jsem přemýšlel, co bych mohl udělat, abych jí ukázal, že mi na ní záleží. Pak mě napadlo něco velkého – něco, co by jí připomnělo naše začátky.

Zavolal jsem jejímu dávnému kamarádovi z mládí, Pavlovi. Věděl jsem, že spolu kdysi hráli v amatérském divadle a že to byly pro Ruby jedny z nejšťastnějších let. Domluvil jsem překvapení: Pavel přijede do Prahy a společně připravíme malé divadelní představení jen pro ni – v našem obýváku.

Když přišla domů a uviděla Pavla s rekvizitami a scénářem v ruce, rozplakala se. Ale nebyly to slzy radosti. „Proč jsi to udělal?“ šeptla zlomeně.

Pavel se na mě podíval a já v jeho očích viděl něco zvláštního – smutek i pochopení zároveň. Ruby se otočila ke mně zády a odešla do ložnice. Seděl jsem tam s Pavlem v trapném tichu.

„Adame,“ řekl nakonec Pavel tiše, „některé věci nejdou vrátit zpátky.“

V noci jsme s Ruby nemluvili. Ráno mi nechala na stole lístek: „Potřebuju čas.“

Dny plynuly a já byl najednou sám v našem bytě na Vinohradech. Všude bylo ticho. Ani šum televize nepomáhal zahnat prázdnotu. Volal jsem dětem – Martinovi i Lence – ale oba měli své starosti. Martin mi řekl: „Tati, máma potřebuje najít sama sebe. Dej jí prostor.“

Začal jsem chodit do parku, sedával jsem na lavičce a pozoroval lidi. Přemýšlel jsem o tom, kde jsme s Ruby udělali chybu. Možná jsem ji nikdy doopravdy neposlouchal. Možná jsem byl příliš zahleděný do svých představ o štěstí.

Jednoho dne mi přišla SMS: „Můžeme se sejít?“ Srdce mi poskočilo radostí i strachem zároveň.

Sešli jsme se v malé kavárně u Národního divadla. Ruby přišla v kabátu, který jsem jí koupil k padesátinám. Vypadala unaveně, ale rozhodně.

„Adame,“ začala pomalu, „celý život jsem se snažila být tou správnou manželkou, matkou, babičkou… Ale zapomněla jsem být sama sebou. Ten tvůj dárek… byl krásný, ale nebyl pro mě. Byl pro tu Ruby, kterou sis přál mít zpátky.“

Mlčel jsem. Neměl jsem co říct.

„Nechci ti ubližovat,“ pokračovala tiše. „Ale potřebuju být chvíli sama. Najít si vlastní cestu.“

Zaplatila kávu a odešla dřív než já stihl cokoli říct.

Doma mě čekalo ticho a prázdná postel. Dny se táhly jeden za druhým a já si uvědomoval, jak moc mi Ruby chybí – její smích, její ironické poznámky i její ticho.

Jednou večer zazvonil telefon. Byla to Lenka: „Tati, máma je v pořádku. Jen potřebuje čas.“

Sedím teď u okna a dívám se na noční Prahu. Přemýšlím o tom, jestli lze po tolika letech začít znovu – nejen s někým druhým, ale i sám se sebou.

Možná jsme oba potřebovali ztratit jeden druhého, abychom našli sami sebe.

Co myslíte? Dá se ještě napravit vztah po tolika letech? Nebo je lepší jít každý svou cestou?