Jsem rozpolcená a nemohu se rozhodnout. Ale začnu od začátku. Od května do září je svatební sezóna v plném proudu. Teplé počasí vybízí k oslavám a není třeba se balit do těžkých zimních bot. Ale během těchto měsíců může být organizace akce neuvěřitelně náročná.
Týdny jsem pečlivě plánovala oslavu svých kulatých narozenin. Nedávno jsem oslavila 60 let a těšila se na oslavu s rodinou a přáteli. Chtěla jsem útulné rodinné setkání. Žiji se svou mladší dcerou, Annou, která je 30letá a stále svobodná. Můj starší syn, Jan, je 40letý a ženatý.
Vyrůstali jsme ve stejném malém městě, dokonce ve stejné čtvrti. Navštěvovali jsme stejnou střední školu, i když jsem byla o dva roky mladší. Přáteli jsme se stali až později, prostřednictvím společných známých, když jsme objevili naši společnou minulost. Jan vystudoval inženýrství, zatímco já se věnovala kariéře ve vzdělávání. Budovali jsme spolu život. Miloval opravování věcí.
Celý život jsem věnovala výchově své dcery a nyní pomáhám s výchovou svého vnuka. Zdá se však, že zapomněli, že mohu mít osobní záležitosti, které se jich netýkají. Vdala jsem se ve 22 letech za Jana, tichého a pracovitého muže. Jednoho dne mu byla nabídnuta rychlá práce – dvoutýdenní cesta kamionem na doručení zboží. Dodnes nevím, co se stalo.
Jde o to, že jsem prostě chtěla mít vnoučata! Více než to—vyžadovala jsem vnoučata! Ale teď nemohu ani vidět své vlastní dítě… Porodila jsem syna.
Podzim byl vždy její oblíbené roční období. První zlaté listí, jasná modrá obloha a jedinečná, svěží vůně ve vzduchu. Poslední dobou však měla jen zřídka příležitost si to užít.
I když uvařím jídlo ráno, můj manžel ho večer nesní. Jí pouze čerstvá, teplá jídla. Musím vstávat o hodinu dříve, abych mu připravila snídani a vymyslela něco na oběd. Večeři připravuji hned po návratu z práce. Mimochodem, na oběd nemůže mít sendvič; vyžaduje plnohodnotné jídlo. Ráno musím smažit řízky, péct kuře.
Dokážu zvládnout své výdaje, pokud žiji úsporně. Když se něco stane, mohu požádat o pomoc svého syna. Je mu 37 let a dobře vydělává. Ale situace se zhoršila.
Nerozumím, co se děje s mojí mámou. Žádá mě, abych nechala svého syna u ní přespat – žádný problém. Ale když je u ní, začne si stěžovat a zlobit se, že ji neposlouchá. Když ho nenechám navštívit, pláče a říká, že se cítí osamělá.
Jsem frustrovaná jak z mého manžela, tak z jeho matky, protože ho vychovala v přesvědčení, že rodičovství je výhradně zodpovědností matky. Používá její slova k ospravedlnění své neúčasti a ona ho podporuje, litujíc ho, že má tak náročnou manželku. Náš syn je sedmiletý a chodí do druhé třídy, ale můj manžel zůstává netečný k jeho základním potřebám a milníkům.
Před pěti lety jsme si koupili vlastní dům a všechno šlo dobře, dokud se moje tchyně neobjevila bez ohlášení a neprohlásila, že s námi bude odteď bydlet. Můj manžel přijal tuto zprávu klidně, neviděl problém v tom, že by v domě byly dvě ženy, které se o vše postarají. Pro mě to však byl začátek noční můry.
Ocitla se v nepříjemné situaci, kdy ji její příbuzní obvinili z něčeho, co neudělala. Můj manžel má sestru jménem Eliška. Jsme stejně staří, takže si myslí, že bychom měly být nejlepší kamarádky.
