Deset let poté: Když se Julius vrátil z neznáma, můj svět se znovu otřásl
„Mami, kdo je ten pán?“ zeptala se Anička, když stála ve dveřích a v očích jí svítilo zvědavé světýlko. Já jsem jen ztuhla. Ten pán byl Julius. Můj manžel. Muž, který před deseti lety odešel do práce a už se nikdy nevrátil. Muž, kterého jsem pohřbila ve svých snech, protože jsem musela žít dál – kvůli dětem, kvůli sobě. A teď stál přede mnou, o deset let starší, s očima plnýma lítosti a strachu.
„Ahoj, Marto,“ řekl tiše. Jeho hlas mě bodl do srdce jako nůž. „Můžu… můžu na chvíli dovnitř?“
Chtěla jsem zakřičet. Chtěla jsem ho vyhodit, praštit dveřmi a už ho nikdy nevidět. Ale místo toho jsem jen kývla a pustila ho dál. Anička i Tomáš na něj zírali – Tomáš byl tehdy malý kluk, teď už skoro dospělý. V jeho pohledu byla nedůvěra i vztek.
„Kde jsi byl?“ vyhrkl Tomáš dřív, než jsem stačila cokoli říct já.
Julius se posadil ke stolu a složil ruce do klína. „Já… vím, že to nevysvětlím. Ale musel jsem odejít. Něco se stalo…“
„Co se mohlo stát tak hrozného, že jsi nás nechal samotné?“ přerušila jsem ho. Hlas se mi třásl. Vzpomněla jsem si na všechny ty noci, kdy jsem seděla u okna a čekala na jeho kroky na chodbě. Na slzy, které jsem utírala dětem z tváře, když se ptaly, kdy se táta vrátí.
Julius mlčel. Pak vytáhl z kapsy starou fotografii – naši svatební fotku. „Byl jsem zbabělec,“ zašeptal. „Dostal jsem se do problémů s penězi. Měl jsem dluhy… a bál jsem se, že vás ohrozím. Tak jsem utekl.“
Vztek ve mně vřel jako voda v papiňáku. „A co my? Myslíš, že nám bylo líp bez tebe? Že jsme nepotřebovali tátu? Že jsme nepotřebovali odpovědi?“
Tomáš vstal od stolu a práskl dveřmi svého pokoje. Anička se rozplakala.
Zůstali jsme s Juliem sami v kuchyni. Seděl tam jako zlomený člověk, který už nemá co ztratit.
„Marto… já vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale chtěl bych to aspoň zkusit napravit. Být tu pro vás.“
Zasmála jsem se – hořce a bez radosti. „Deset let! Deset let jsi byl mrtvý! Myslíš si, že můžeš jen tak přijít a všechno bude jako dřív?“
Julius sklopil hlavu. „Nečekám odpuštění. Ale aspoň šanci být součástí vašeho života.“
Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky – na první polibek na Petříně, na společné Vánoce u mých rodičů v Pardubicích, na chvíle štěstí i bolesti. A pak přišla ta prázdnota po jeho zmizení – nekonečné úřední kolečko na policii, soudy kvůli vyživovacímu řízení, pohledy sousedů plné soucitu i pomluv.
Ráno jsem našla Tomáše sedět na lavičce před domem.
„Mami… co budeme dělat?“ zeptal se tiše.
Objala jsem ho. „Nevím, Tome. Ale budeme to muset nějak zvládnout.“
Julius zůstal pár dní ve městě – bydlel u svého bratra Pavla na sídlišti v Černém Mostě. Občas mi napsal zprávu: „Jak se mají děti? Můžu je vidět?“ Dlouho jsem neodpovídala.
Jednou večer přišla Anička za mnou do ložnice.
„Mami… myslíš, že táta nás má pořád rád?“
Slzy mi vyhrkly do očí. „Já nevím, Aničko. Ale myslím, že ano.“
Začali jsme s Juliem chodit na rodinnou terapii – bylo to těžké a bolestivé. Tomáš mu dlouho nemohl odpustit; často mu vyčítal každou promarněnou chvíli dětství bez otce. Anička byla zmatená – chtěla tátu obejmout i utéct zároveň.
Já sama jsem bojovala s hněvem i touhou po klidu. Moje sestra Jana mi říkala: „Marto, nenech ho zase všechno zničit! Už jsi toho zvládla dost sama.“ Ale já cítila, že musím dát dětem možnost poznat svého otce – i když to znamená otevřít staré rány.
Jednou jsme seděli všichni čtyři u stolu a Julius řekl: „Vím, že už nikdy nebudeme stejná rodina jako dřív. Ale chci být aspoň někdo, na koho si vzpomenete s láskou.“
Tomáš dlouho mlčel a pak tiše řekl: „To záleží na tobě.“
Dnes je to už půl roku od jeho návratu. Není to jednoduché – pořád jsou mezi námi stíny minulosti. Ale učíme se spolu žít znovu.
Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Opravdu dokážeme odpustit někomu, kdo nás tak hluboce zranil? A co je vlastně silnější – bolest nebo naděje?