„Naši Příbuzní Si Mysleli, Že Stavíme Dům pro Naši Dceru, Aby Žila s Jejich Synem: Přemýšlela Jsem, Co Si Mysleli“

Když jsem vyrůstala v malém městě v Čechách, moji rodiče pro mě vždy měli nějakou radu. „Valentýno,“ říkali mi, „v tvém životě bude mnoho chlapců. Nepřipoutávej se příliš k žádnému z nich.“ Nikdy jsem úplně nechápala, co tím myslí, dokud jsem nepotkala Tomáše.

Tomáš a já jsme byli spolužáci na střední škole. Tehdy jsme si nebyli nijak zvlášť blízcí, ale měli jsme společné hodiny a občas jsme si vyměnili přátelský pozdrav na chodbě. Po maturitě jsme se vydali každý svou cestou—Tomáš na místní vysokou školu a já na univerzitu do jiného kraje. Život šel dál a já na něj moc nemyslela, dokud jsme se znovu nesetkali na svatbě společného přítele.

Bylo to, jako by žádný čas neuplynul. Okamžitě jsme si padli do oka a brzy jsme spolu začali chodit. Rady mých rodičů se zdály být irelevantní, když jsem se do Tomáše zamilovala až po uši. O rok později jsme se vzali a brzy přivítali naše první dítě, Aničku, následovanou druhým dítětem, Eliškou.

Život se zdál být dokonalý. Koupili jsme pozemek na okraji města a začali stavět náš vysněný dům. Byl to skromný dům, ale plný lásky a smíchu. Naši příbuzní byli nadšení, zejména Tomášův bratranec Jakub, který byl vždy k němu blízko.

Jednoho dne nás Jakubovi rodiče oslovili s neobvyklým návrhem. Předpokládali, že stavíme dům pro Aničku, aby v něm mohla žít, až vyroste, a navrhli, že by se k ní mohl přistěhovat jejich syn František. Představovali si budoucnost, kde by se Anička a František zamilovali a založili vlastní rodinu v domě, který jsme stavěli.

Byla jsem zaskočená. „Co si mysleli?“ přemýšlela jsem. Anička byla jen dítě a plánování její budoucí lásky se zdálo absurdní. Tomáš a já jsme to nejdřív brali s humorem, ale semínko pochybností bylo zaseto.

Jak roky plynuly, tlaky života začaly mít dopad na naše manželství. Tomášova práce vyžadovala dlouhé hodiny a já jsem se snažila vyvážit práci a mateřství. Láska, která se zdála být nezlomná, začala vykazovat trhliny. Hádali jsme se častěji, často o malichernosti, které přerůstaly v plnohodnotné hádky.

Jednoho večera, po obzvláště vyhrocené hádce, si Tomáš sbalil tašku a odešel. Řekl, že potřebuje čas na přemýšlení. Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Tomáš se dočasně přestěhoval k Jakubovi, ale brzy bylo jasné, že se nevrátí.

Zůstala jsem sama s úkolem posbírat střepy. Dům, který byl kdysi plný lásky, teď působil prázdně a chladně. Anička a Eliška cítily napětí a často se ptaly, kdy se táta vrátí domů. Neměla jsem pro ně odpovědi.

Tomáš nakonec podal žádost o rozvod. Proces byl dlouhý a bolestivý, plný obvinění a lítosti. Snažili jsme se děti ochránit před tím nejhorším, ale věděly, že jejich svět se rozpadá.

Na konci Tomáš dostal dům a já jsem se s dívkami přestěhovala do menšího bytu. Vysněný dům, který jsme spolu postavili, se stal symbolem našeho neúspěšného manželství—neustálou připomínkou toho, co mohlo být.

Když se ohlížím zpět na ty roky, nemohu si pomoci a přemýšlím, co si naši příbuzní mysleli, když navrhli, že by Anička a František mohli skončit spolu. Život je nepředvídatelný a žádné plánování nemůže zaručit šťastný konec.