Majka mi zanechala jen prázdnotu: Pravda o dědictví, která roztrhla naši rodinu

„To není možné, to prostě není možné!“ opakoval jsem si v hlavě, zatímco jsem zíral na notářku, která monotónně četla poslední vůli mé matky. Vedle mě seděla moje sestra Tereza, oči sklopené, ruce sevřené v klíně. V místnosti bylo dusno a ticho přerušovalo jen šustění papírů.

„Veškerý majetek, včetně bytu na Vinohradech a chalupy v Orlických horách, odkazuji své dceři Tereze Novotné…“ Notářka dočetla a podívala se na mě s výrazem, který měl být soucitný, ale mně připadal spíš lhostejný. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi hroutí svět.

„Mami… proč?“ zašeptal jsem tak tiše, že to slyšela jen Tereza. Ta se na mě podívala, v očích slzy i vina. „Já o tom nevěděla, přísahám,“ zašeptala zpátky. Ale já jí nevěřil. Jak by to mohla nevědět? Vždyť poslední roky byla s mámou pořád, zatímco já pracoval v Brně a domů jezdil jen na víkendy.

Celou cestu domů jsem měl v hlavě jedinou otázku: Kde jsem udělal chybu? Vzpomínal jsem na dětství v našem paneláku na Jižním Městě. Jak jsme s Terezou běhali po sídlišti, jak nás máma volala domů na večeři. Vždycky říkala: „Jste moje všechno.“ Nikdy jsem necítil rozdíl mezi mnou a Terezou. Až do teď.

Doma mě čekala prázdnota. Byt voněl po mámě – směs levandule a kávy – ale byl studený a cizí. Sedl jsem si ke kuchyňskému stolu a zíral na starý ubrus, který tam máma nechala. V hlavě mi běžely vzpomínky: jak mě učila vařit svíčkovou, jak mi pomáhala s maturitou… Proč mě teď takhle odsunula?

Telefon zazvonil. Tereza. Nechtěl jsem to zvednout, ale nakonec jsem to udělal.

„Honzo… prosím tě, pojďme si promluvit. Já nechci, abychom se kvůli tomu rozhádali.“

„Kvůli tomu? Terezo, máma ti odkázala všechno! Já nemám nic! Jak si myslíš, že se teď cítím?“

Na druhém konci bylo ticho. Pak tichý vzlyk. „Já o tom fakt nevěděla… Měla jsem pocit, že poslední rok byla na tebe naštvaná…“

„Naštvaná? Proč?“

„Nevím… říkala, že jsi pořád pryč, že se jí neozýváš…“

Zavřel jsem oči. Práce mě pohltila. Po rozvodu jsem se snažil začít znovu a mámu i Terezu jsem viděl méně často. Ale vždycky jsem si myslel, že to chápou.

Další dny byly jako zlý sen. Lidé z rodiny mi volali – někteří mě litovali, jiní naznačovali, že jsem si to zasloužil. Otec, který žije už roky s novou ženou v Plzni, mi napsal strohou SMS: „To je život, Honzo.“

Začal jsem pít víc než obvykle. Večer co večer jsem seděl v hospodě U Dvou koček a vyprávěl svůj příběh komukoliv, kdo byl ochotný poslouchat. „Všechno jí nechala! Ani ten blbý obraz po dědovi mi nenechala!“ stěžoval jsem si barmanovi Petrovi.

Jednou večer přišla i Tereza. Sedla si ke mně a dlouho mlčela.

„Honzo… já nechci přijít o bráchu kvůli penězům.“

„To není jen o penězích! Je to o tom, že máma rozhodla, že já už nejsem její rodina.“

Tereza se rozplakala. „Já bych ti klidně půlku dala… Ale mám pocit, že kdybych to udělala, zradím mámu.“

V tu chvíli jsem pochopil – ona je stejně ztracená jako já. Máma nás oba postavila do neřešitelné situace.

Začali jsme spolu mluvit častěji. Bylo to těžké – každý rozhovor končil hádkou nebo slzami. Ale aspoň jsme spolu mluvili.

Jednou mi Tereza přinesla krabici s věcmi od mámy – staré dopisy, fotky, recepty. „Tohle je tvoje,“ řekla tiše.

Seděl jsem u stolu a pročítal dopisy od mámy. V jednom z nich psala: „Honzo, doufám, že mi jednou odpustíš…“ Zbytek byl rozmazaný slzami.

Začal jsem chápat – máma byla jen člověk. Udělala chybu. Možná chtěla Terezu ochránit víc než mě, protože byla vždycky slabší. Možná mě chtěla potrestat za to, že jsem odešel.

Ale co teď? Mám se smířit s tím, že mě vlastní matka odsunula na druhou kolej? Nebo mám bojovat o svůj podíl a riskovat, že už nikdy neuvidím sestru?

Dnes už vím jen jedno: rodina je křehká a někdy ji rozbije jediný podpis na papíře.

Co byste udělali vy? Má smysl bojovat o dědictví za cenu ztráty rodiny? Nebo je lepší odpustit a jít dál?