Zrada v srdci Prahy: Příběh o důvěře, která se rozpadla

„Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl?“ křičela jsem na Petra v naší malé kuchyni, zatímco venku na Letné padal první podzimní déšť. Moje ruce se třásly, hrnek s čajem mi málem vypadl z ruky. Petr stál u lednice, oči sklopené, a mlčel. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý život rozpadá pod nohama.

Ještě před týdnem bych přísahala, že jsme s Petrem šťastní. Byli jsme spolu dvanáct let, máme osmiletou dceru Klárku a psa Maxe. Všechno vypadalo normálně – společné večeře, výlety na chalupu do Krkonoš, smích u televize. Jenže teď už vím, že to byla jen iluze.

Dozvěděla jsem se to od své sestry Lucie. Zavolala mi v pátek večer: „Jani, musím ti něco říct. Všichni v práci o tom mluví. Petr tě podvádí s tou blondýnou z jeho oddělení, s Martinou.“ Nejdřív jsem jí nevěřila. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty pozdní návraty domů, na jeho neustálé zprávy na mobilu a na to, jak se poslední měsíce vyhýbal mému pohledu.

Když jsem se ho zeptala přímo, nezapíral. „Ano, stalo se to. Ale už je to pryč, Jano. Prosím tě, odpusť mi,“ šeptal a já viděla v jeho očích slzy. Jenže já jsem necítila lítost. Cítila jsem vztek, bolest a hlavně obrovský stud. Všichni to věděli – jeho kolegové, moje kamarádky, dokonce i sousedka paní Novotná, která mi druhý den přinesla koláč a soucitně mě pohladila po rameni.

Nejhorší bylo ráno po tom všem. Klárka přišla do kuchyně a ptala se: „Mami, proč jsi včera plakala? A proč tatínek spal na gauči?“ Co jí mám říct? Že její táta není ten hrdina, za kterého ho měla? Že její máma je teď zlomená žena?

Petr se snažil všechno napravit. Vařil večeře, nosil mi květiny z tržnice na Jiřáku, dokonce mi napsal dopis – ručně! – ve kterém se omlouval a prosil mě o druhou šanci. Ale já jsem nedokázala zapomenout na ty pohledy lidí v práci, na šeptání za mými zády. Každý den jsem musela čelit otázkám typu: „Jak to zvládáš?“ nebo „Odpustíš mu?“

Moje maminka mi řekla: „Jano, každý dělá chyby. Tvůj táta taky nebyl svatý.“ Ale já nejsem moje máma. Nechci žít ve lži jen proto, aby rodina držela pohromadě. Lucie mě podporovala: „Jestli ho nechceš zpátky, nemusíš. Máš právo být šťastná.“

Jednou večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotky z dovolené v Chorvatsku. Byli jsme tam všichni tři – smáli jsme se, drželi za ruce. Najednou jsem začala brečet tak silně, že mě slyšela i Klárka. Přiběhla ke mně a objala mě: „Mami, já tě mám ráda.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde jen o mě a Petra. Jde o naši dceru.

Petr mi slíbil, že s Martinou už nemá nic společného. Dokonce změnil práci a začal chodit na terapii. Ale já pořád cítím tu propast mezi námi. Když se mě dotkne, ucuknu. Když mi řekne „miluji tě“, nevěřím mu.

Jednou jsme měli rodinnou večeři u tchyně v Modřanech. Všichni se tvářili, že je všechno v pořádku, ale já cítila napětí ve vzduchu. Tchyně mi pošeptala: „Janičko, Petr tě má rád. Nezničte si rodinu kvůli jedné chybě.“ Ale co když ta chyba změnila úplně všechno?

Začala jsem chodit k psycholožce paní Dvořákové na Vinohradech. Pomohla mi pojmenovat moje pocity – zklamání, hněv i strach z budoucnosti. Naučila mě říkat „ne“ bez pocitu viny. Jednou jsem jí řekla: „Nevím, jestli mu někdy dokážu odpustit.“ Ona odpověděla: „To nemusíte hned vědět. Důležité je dát si čas.“

Doma je to teď zvláštní. Jsme spolu kvůli Klárce, ale každý večer usínám s pocitem prázdnoty. Přemýšlím o tom, jestli bych byla šťastnější sama. Bojím se ale samoty a toho, co by to udělalo s Klárkou.

Jednoho dne přišla Martina do našeho domu – prý si chce promluvit. Stála ve dveřích s očima plnýma slz: „Jano, omlouvám se. Nechtěla jsem ti ublížit.“ Chtěla jsem ji vyhodit, ale místo toho jsem jen řekla: „To už je pozdě.“ Zavřela jsem dveře a rozbrečela se.

Nevím, co bude dál. Petr mě pořád prosí o odpuštění a já pořád nevím, jestli to dokážu. Každý den je boj – boj s vlastními pocity i s očekáváním okolí.

Někdy si říkám: Je lepší odpustit a žít dál ve stínu zrady? Nebo začít znovu sama a riskovat bolest i samotu? Co byste udělali vy na mém místě?