Za oltářem: Příběh Marie z Valašského Meziříčí

„Tohle už není normální, Jozefe!“ vyhrkla jsem, když jsem ho opět viděla stát ve dveřích s kabátem přehozeným přes ruku. Bylo pondělí ráno, venku mrholilo a v kuchyni voněla káva. On se na mě ani nepodíval. „Jdu do kostela, Marie. Potřebuju klid.“ Jeho hlas byl tichý, ale neústupný. Už třetí měsíc chodil každý den na ranní mši do našeho malého kostelíka ve Valašském Meziříčí. Zpočátku jsem si myslela, že prožívá duchovní obrodu, možná hledá odpovědi na otázky, které si nikdy nahlas nepoložil. Ale čím víc se uzavíral do sebe, tím víc jsem cítila, že něco není v pořádku.

Vždycky jsme byli obyčejná rodina. Já učitelka na základce, Jozef pracoval jako mistr v místní továrně na nábytek. Dvě děti – Terezka a Honzík – puberťáci, co se hádají o koupelnu a večer loudí peníze na kino. Žili jsme v domě po babičce, kde se všechno zdálo být pevné a jisté jako staré dubové trámy nad hlavou. Jenže teď se mi pod nohama začala drolit půda.

Jednoho dne jsem šla pro Terezku do školy dřív, protože jí nebylo dobře. Cestou zpátky jsme míjely kostel. „Mami, proč tam táta chodí tak často?“ zeptala se najednou. „Nevím,“ zalhala jsem. „Možná hledá klid.“ Ale v tu chvíli jsem si všimla něčeho zvláštního – Jozef nestál u hlavního vchodu jako obvykle, ale vyšel z postranní sakristie a rychle se rozhlížel kolem. Vedle něj stála paní Novotná, vdova po varhaníkovi, která byla vždycky až příliš ochotná pomáhat s úklidem chrámu.

Ten večer jsem nemohla spát. V hlavě mi běžely obrazy Jozefa a paní Novotné – jak spolu šeptají v lavici, jak se smějí u varhan, jak mizí za oltářem. Srdce mi bušilo až v krku. Druhý den jsem si vzala volno a rozhodla se zjistit pravdu.

Kostel byl prázdný, jen v sakristii svítilo světlo. Opatrně jsem otevřela dveře a uslyšela tlumené hlasy:

„Musíme být opatrní, Jozefe,“ šeptala paní Novotná.
„Marie nic netuší,“ odpověděl můj muž.

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Chtěla jsem utéct, ale zůstala jsem stát jako přikovaná. Když mě spatřili, oba ztuhli.

„Co tady děláš?“ vyhrkl Jozef.
„To bych se měla ptát já tebe,“ zašeptala jsem a cítila, jak mi slzy stékají po tváři.

Doma jsme měli dlouhý rozhovor. Jozef přiznal, že už půl roku má s paní Novotnou poměr. Prý ho k ní táhla samota a pocit nepochopení. Prý jsem byla příliš zaměstnaná dětmi a školou. Prý hledal útěchu tam, kde ji nečekal.

„A co naše rodina?“ ptala jsem se zlomeně.
„Nevím,“ odpověděl tiše.

Následující týdny byly peklo. Děti to vycítily okamžitě – Terezka se uzavřela do sebe, Honzík začal být drzý a odmlouval. Ve škole jsem byla jako tělo bez duše. Lidé ve vsi si začali šeptat – někdo mě litoval, jiní soudili.

Jednou večer přišla za mnou maminka: „Marie, musíš to řešit. Nemůžeš žít ve lži.“

Ale jak? Rozvod? Odpustit? Zůstat kvůli dětem? Každý den jsem bojovala sama se sebou.

Jednoho rána jsem seděla u kuchyňského stolu a dívala se na starou fotku z naší svatby. Byli jsme tak mladí a plní naděje. Najednou mi došlo, že už nejsem ta dívka v bílých šatech – že mám právo na štěstí i já.

Sešla jsem dolů za Jozefem:

„Chci, abys odešel,“ řekla jsem klidně.

Neprotestoval. Sbalil si pár věcí a odešel k matce.

První týdny byly těžké – děti plakaly, já měla pocit viny i úlevy zároveň. Ale pomalu jsme si začali zvykat na nový život. Terezka mi jednou řekla: „Mami, jsi statečná.“ A já poprvé po dlouhé době věřila, že to zvládnu.

Dnes už je to rok od chvíle, kdy Jozef odešel. Občas ho potkám ve městě – vypadá unaveně a smutně. Paní Novotná už do kostela nechodí.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Proč lidé lžou těm, které milují? A kdy je správný čas říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?