Na hraně propasti: Vyznání jednoho zrádce

„Co jsi to udělal, Tomáši?“ ozývá se mi v hlavě Luciin hlas, i když stojím sám v koupelně a dívám se do zrcadla. Ruce se mi třesou, na čele mi perlý pot. Včerejší noc se mi přehrává před očima jako rozbitý film – útržky smíchu, doteků, vůně cizího parfému. Jana. Její jméno mi teď zní v hlavě jako výčitka.

Bylo to na oslavě čtyřicátin mého kolegy Pavla. Lucie tam nešla, byla doma s dětmi – Adam měl horečku a malá Klárka zase kašlala. „Jdi, Tome, potřebuješ si odpočinout,“ řekla mi s úsměvem, který teď pálí jako žhavé železo. Kdyby jen tušila, co se stane.

Jana byla nová v naší firmě, přišla z Brna a hned si získala všechny svým šarmem a otevřeností. Seděla naproti mně u stolu, smála se mým vtipům a já měl pocit, že jsem zase mladý kluk, kterému někdo věnuje pozornost. Po několika sklenkách vína jsme se ocitli na balkoně sami. „Víš, Tomáši, jsi jiný než ostatní,“ zašeptala a já cítil, jak se mi rozbušilo srdce. V tu chvíli jsem zapomněl na všechno – na Lucii, děti, i na to, jak moc bych mohl ztratit.

„Tohle nesmíš udělat,“ šeptal jsem si v duchu, když mě Jana políbila. Ale bylo pozdě. Všechno šlo rychle – hotelový pokoj, její ruce ve vlasech, moje výčitky utopené v alkoholu a touze. Ráno jsem se probudil vedle ní a okamžitě mě zaplavil pocit viny. Jana spala klidně, jako by se nic nestalo. Já jsem ale věděl, že jsem právě zničil všechno, co jsem s Lucií budoval patnáct let.

Když jsem přišel domů, Lucie mě objala a šeptala: „Jaká byla oslava?“ Nedokázal jsem jí pohlédnout do očí. Adam seděl u stolu a skládal lego, Klárka malovala sluníčko. Všechno bylo tak obyčejné – a přitom už navždy jiné.

Dny plynuly a já se snažil žít jako dřív. Ale Jana mi psala – nejdřív jen krátké zprávy: „Myslím na tebe.“ Pak delší: „Chybíš mi.“ A nakonec: „Musíme si promluvit.“ Cítil jsem se jako v pasti. Nechtěl jsem přijít o rodinu, ale zároveň mě k Janě něco táhlo – možná to byla jen iluze svobody nebo útěk před stereotypem.

Jednoho večera jsem seděl s Lucií u televize. Najednou se ke mně otočila: „Tome, jsi poslední dobou nějaký jiný. Děje se něco?“ Její pohled byl plný obav i lásky. Chtěl jsem jí všechno říct, vyznat se ze své zrady a poprosit o odpuštění. Ale místo toho jsem jen zavrtěl hlavou: „Ne, jen mám hodně práce.“

Lhal jsem jí do očí a nenáviděl se za to.

Situace se vyhrotila o týden později. Jana mě zastavila před firmou: „Musíme si promluvit. Nemůžu to dál tajit.“ Její hlas byl naléhavý a já věděl, že už není cesty zpět.

Sešli jsme se v kavárně na rohu ulice. „Tome, já tě miluju,“ řekla tiše. „Nechci být jen tvoje milenka.“

„Jano… já… mám rodinu,“ koktal jsem. „Nechci je ztratit.“

„A co chceš ty?“ podívala se mi zpříma do očí.

Nevěděl jsem odpovědět.

Ten večer jsem doma seděl v kuchyni dlouho do noci. Lucie přišla za mnou: „Tome, co se děje? Mám strach.“

A tehdy jsem to řekl. Všechno. Každé slovo bolelo mě i ji. Lucie mlčela, slzy jí tekly po tváři. Adam a Klárka spali ve svých pokojích a já věděl, že už nikdy nic nebude jako dřív.

„Proč?“ zeptala se tiše.

„Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Byl jsem slabý.“

Následující týdny byly peklo. Lucie mě ignorovala, doma panovalo ticho a napětí. Děti cítily změnu – Adam se začal počůrávat ze spaní, Klárka byla plačtivá a uzavřená.

Jana mi psala dál, ale já už jí neodpovídal. Uvědomil jsem si, že všechno bylo jen klam – útěk před realitou, která mě teď drtila svou tíhou.

Jednou večer Lucie sbalila kufr a odešla k rodičům. „Potřebuju čas,“ řekla jen.

Seděl jsem sám v prázdném bytě a přemýšlel nad tím, jak snadné je všechno zničit jedním špatným rozhodnutím.

Dnes je to rok od té osudné noci. Lucie se ke mně nevrátila. Děti vídám jen o víkendech. Jana odešla z firmy a už o ní neslyším.

Každý den si kladu otázku: Stálo to za to? Proč člověk někdy zradí ty, které miluje nejvíc? Možná mi odpovíte vy…