Celý život mi máma říkala, že táta je anděl. Pak mi jednoho dne zaklepal na dveře.

„Barboro, otevři! Vím, že jsi doma!“ ozývalo se naléhavě za dveřmi. Srdce mi bušilo až v krku. Bylo už po desáté večer, venku lilo jako z konve a já seděla v novém bytě na Žižkově, kde jsem si konečně začala budovat svůj vlastní život. Po letech pod jednou střechou s mámou jsem si myslela, že mě už nic nepřekvapí. Ale ten hlas… byl cizí, hluboký, a přesto v něm bylo něco zvláštně povědomého.

Otevřela jsem dveře jen na řetízek. Za nimi stál muž v promočeném kabátu, s očima, které se mi podobaly víc, než bych si kdy přála. „Barboro… já jsem tvůj otec,“ řekl tiše. V tu chvíli se mi podlomila kolena.

„To není možné,“ vydechla jsem. „Můj táta je mrtvý. Máma mi to říkala celý život.“

Muž sklopil oči. „Vím, co ti říkala. Ale není to pravda. Potřebuju ti to vysvětlit.“

Zaváhala jsem. V hlavě mi vířily vzpomínky na máminy pohádky o andělovi, který mě chrání shora. Nikdy mi neukázala žádnou fotku, nikdy neodpovídala na otázky. Vždycky jen: „Tvůj táta byl anděl, Barunko.“

Pustila jsem ho dovnitř. Seděl naproti mně v kuchyni, ruce se mu třásly. „Jmenuju se Petr Novotný,“ začal. „Tvoje máma a já jsme byli mladí… moc mladí. Udělal jsem chyby. Odešel jsem, protože jsem si myslel, že to bude pro vás lepší.“

„Proč jsi se nikdy neozval?“ vyštěkla jsem na něj.

Petr se zhluboka nadechl. „Tvoje máma mi to zakázala. Řekla, že tě budu jen zraňovat. A já… byl jsem zbabělec.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem se cítila neúplná. Na školní besídky, kde ostatní děti měly tátu v hledišti. Na máminy slzy, když jsem se ptala proč nemám tátu jako ostatní.

„A proč jsi přišel teď?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„Protože už nemůžu žít s tím lhaním,“ odpověděl Petr. „A protože… mám rakovinu. Nechci odejít z tohohle světa, aniž bych tě aspoň jednou viděl.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem nevěděla, jestli mám být naštvaná, smutná nebo soucitná.

Další dny byly jako zlý sen. Máma mi do telefonu tvrdila: „Nesmíš mu věřit! Opustil nás! Nikdy tě nemiloval!“ Ale Petr mi ukazoval staré dopisy, které mi psal a které nikdy nedostal odpověď. Fotky z porodnice, kde mě drží v náručí – fotky, které jsem nikdy neviděla.

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem si myslela, že vím. Máma byla vždycky moje jistota – ale teď jsem viděla i její stínnou stránku: strach, že mě ztratí, když poznám pravdu.

Jednoho večera jsme seděli s Petrem v parku pod lampou a on mi vyprávěl o svém životě – o tom, jak se snažil začít znovu, ale nikdy nezapomněl na mě. „Každé Vánoce jsem chodil kolem vašeho domu,“ přiznal se slzami v očích. „Jen abych tě zahlédl za oknem.“

Začala jsem mu věřit – a zároveň nenávidět mámu za to, že mi to všechno vzala. Když jsem jí to řekla do očí, rozplakala se: „Chtěla jsem tě ochránit před bolestí! Myslela jsem, že když budeš věřit na anděla, budeš šťastnější než s pravdou.“

Ale já už nebyla dítě. Chtěla jsem znát pravdu – i když bolela.

Petrův stav se rychle zhoršoval. Trávila jsem s ním každý možný den v nemocnici na Vinohradech. Učila jsem se odpouštět – jemu i mámě.

Když Petr umřel, držela jsem ho za ruku. „Děkuju ti za pravdu,“ zašeptala jsem mu do ucha.

Dnes už vím, že rodina není jen o krvi nebo pohádkách o andělech. Je to o odvaze čelit pravdě a odpouštět chyby druhých.

Někdy přemýšlím: Kdybych znala pravdu dřív, byla bych šťastnější? Nebo je lepší žít v krásné lži? Co byste udělali vy na mém místě?